PARTNEŘI

Trofeo Vanoni

Opravdu závodní sezónu jsem letos již uzavřel při ME ve skymarathonu, protože přesně na tento typ závodů jsem se celý rok připravoval a tak i když jsem se 22.10. postavil na start tradičního Trofeo Vanoni v Morbegnu, bojoval naprosto nadoraz, tak to nestačilo na výsledek, který by se alespoň rovnal tomu loňskému. Závod v italském Morbegnu má neskutečnou atmosféru, kterou dotváří mnoho faktorů. Tím hlavním je týmový duch, neboť se běží v tříčlenných štafetách a pro letošní rok, trochu nečekaně, jsem se zařadil po bok našich nejlepších. Jan Janů a Jáchym Kovář byli skvělí a jejich fantastické výkony vynesli naši štafetu velmi vysoko v té největší konkurenci, protože se celý závod konal jako italské mistrovství. Ve čtrnáct hodin vše rozeběhl Honza, který opět potvrdil svou příslušnost k absolutní evropské špičce. Na trati bojoval s velkým mezinárodním polem těch nejlepších běžců do vrchu a v cíli se i přes dle jeho slov špatný seběh objevil na parádním třetím místě. Velkým rozdílem oproti loňskému roku bylo to, že se letos v týmech hledaly jen těžko slabá místa a tak i na ostatních úsecích běželi ti nejlepší. Záleželo už jen na týmové strategii, kde startoval ten největší tahoun. Jáchym na druhém úseku potvrdil svou vzrůstající formu a po velkém přetahování a boji nakonec pomyslnou bednu uhájil, v cíli jsme si předali na bronzu! To už jsem tušil, že to bude hodně bolet a prostě to zkusil. Těžko se v takové situaci zachová klidná hlava a já prostě vyrazil co to šlo. Po zaváděcí rovince se naběhne do opravdu hodně strmé pasáže a právě zde mě dotáhl skotský reprezentant, kterého jsem se pokusil držet. To bylo sice bojovné gesto, ale v průběhu dalšího závodu mi moc nepomohlo, protože jenom přispělo ke stupňování laktátu v mých nohách. Už na prvním kiláku jsem cítil, že tempo je nad mé síly, ale zároveň věděl, že není nad čím přemýšlet a prostě rubal! 3,8km s převýšením okolo 550m jsem ale bohužel zdolal o dvě minuty hůře, než loni, kdy jsem si i přes premiéru na této trati vše dokonale pohlídal a běžel hlavou. Přeci jen je to 23min do ostrého stoupání a na takové porci už je třeba rozložit síly a neběžet bezhlavě. Malou satisfakcí je pro mne seběh, na kterém jsem letos hodně zapracoval a ikdyž jsem se na horizont dostal v absolutní únavě a zahlcení, tak jsem dokázal běžet o čtvrt minuty rychleji. Bohužel jsem, zejména ve výběhu, nedokázal udržet své soupeře za zády a finišoval na sedmé pozici, což je oproti loňsku sice o jednu příčku vylepšení a ve velké konkurenci úspěch, ale rezervy byly. Dle výsledků je patrné, že kdybych předvedl svůj lepší den, tak jsme mohli být i na páté příčce, na lepší by určitě nebylo. Co z toho vyplývá? Maraton v Bilbau mi opět ukázal, že ačkoliv se člověk cítí dobře, vstřebá ho, tak tyto dlouhé závody zanechají svou stopu a nelze po nich v horizontu dvou týdnů opět očekávat velké výkony. Druhým, možná ještě důležitějším faktem je to, že přepalování opravdu není to, co si mohu se svým vytrvalostním tréninkem dovolit. Celkově jsem ale na víc rozhodně v daném průběhu neměl, vytrápil se jak letos ještě ne a pro tým nechal naprosto vše. To jak by vše dopadlo, kdybych běžel hlavou, jsou již spekulace, ale jisté je, že to byl krásný víkend v Itálii, s výbornou partou lidí na krásném závodě, který je velmi intenzivní, těžký, avšak s tou nejlepší atmosférou. Lidé okolo trati fandí jmény závodníků a tak ikdyž se trápíte, tak stále do toho musíte jít, i pro tým, který čeká v cíli, nebo už pobíhá netrpělivě po trati. Obrovský dík všem, kteří tam byli a na tomto se podíleli. Byla to krásná tečka za vydařenou závodní sezónou!

Archiv příspěvků