PARTNEŘI

Obhajoba bude nesmírně náročná, říká desátý muž světa

V loňském roce dosáhl Milan Janata životního úspěchu, když ve Slovinsku na mistrovství světa v horském maratonu získal desátou příčku a jak on sám říká, tak překvapil sám sebe. Už v neděli 6.8. se v italské Premaně pokusí tento výsledek obhájit. Jak probíhala příprava a jaké jsou ambice?

 

Loni si dostal důvěru reprezentace a svou šanci dokonale proměnil. Změnil si něco v přípravě?

Změn bylo hned několik. V Podbrdu jsem se postavil na start vůbec svého prvního horského maratonu a nevěděl, co od sebe mohu očekávat. Vše jsem ale tehdy vsadil na jednu kartu a příprava se vyplatila. Vyzkoušel jsem si, že na těchto tratím mohu mít budoucnost a s tím jsem šel do této sezóny. Od zimy jsem pracoval na objemu zejména na lyžích a definitivně přizpůsobil svůj závodní program horským maratonům, abych nabral zkušenosti. Změna je tedy v tom, že letos jsem absolvoval od dubna hned několik dlouhých závodů, například v Anglii 3Peaks marathon, v polsku Chojnik, nebo na trati loňského MS ve Slovinsku. Zapracoval jsem na speciálních maratonských trénincích a definitivně opustil silniční běhy.

 

V jaké formě se cítíš pár dní před odjezdem a s jakou ambicí do Itálie cestuješ?

Model finální přípravy jsem zvolil hodně podobný tomu loňskému, akorát jsem absolvoval více soustředění v Alpách. Z posledního z nich jsem přijel před týdnem a v rámci něho zvládl start na Grossglockner berglauf, kde jsem 5. místem celkově vylepšil nejen své prozatím nejlepší umístění, ale o dvě minuty posunul také nejlepší čas. Po týdnu tvrdých tréninků, což znamenalo 165 km a 6 500 nastoupaných metrů jsem ještě zvládl místní kratší běh do vrchu, kde mě o vítězství připravil pouze keňský závodník, ale i tak ztrátu dvou minut považuji za dobrý signál před MS. S ambicemi jsem však opatrný. U maratonu se nedá nikdy predikovat, loni vše vyšlo na výbornou, ale zároveň vím, že i když člověk udělá vše, tak se to nemusí povést. Proto budu spokojen, pokud se mi podaří na trati nechat vše, co jsem v tréninku získal.

 

Víš tedy alespoň něco o soupeřích? Zajímáš se o tyto věci před startem?

Vím pouze to, že konkurence bude obrovská. Giir di mont, v rámci kterého se MS běží je tradiční závod, spíše by se dalo říci skyrace a je charakteristický svým náročným terénem a seběhy. To přivede na start čistokrevné skyrunnery, kteří loni MS vynechali, protože byl závod spíše „běhavý“, než „lezecký“. Navíc Itálie těmito běhy žije a je velmi prestižní být na startu. Bude to zcela jiný závod, než v Podbrdu, ale těším se a soustředím se na sebe, než na ostatní.

 

Obergailtaler berglauf

Menší, avšak kvalitně obsazený závod blízko italských hranic, to byl Obergailtaler berglauf. Z malebného městečka Mauthen vedla zavedla osmikilometrová trasa závodníky na chatu Enziang hütte, kde proběhlo i perfektně zorganizované vyhlášení. Přátelská atmosféra tryskala z každého z mnoha organizátorů a právě proto se vyplatí na podobný závod do zahraničí zavítat. V Rakousku mají zkrátka běhy do vrchu velmi rádi a na závodech samotných se to odráží.

Překvapením hned u prezence byla přítomnost keňských běžců. Očekávaný start výborného místňáka Markuse Hohenwartera byl téměř samozřejmostí, ale příjezd takové kvality byl spíše udivující. Nedávalo to proto možnost taktizování, nebo jakýchkoliv spekulací a hned po startu z místního volnočasového centra se uhánělo vstříc cílovému převýšení, které činilo 800m, tedy rovná stovka na kilometr, což znamená standardní a dle dosahovaných časů relativně rychlý závod v tempu okolo 5min/km. To se potvrdilo a po krátkém rovinatém úvodu se ve stoupání hned okolo tohoto tempa čelo pohybovalo. Zde se dle předpokladu usídlil keňský běžec, kterému se asi do druhého kilometru pokoušel sekundovat Hohenwarter. Já jsem se držel s malým odstupem na třetím místě a čekal, jestli přeci jen přijde moje šance v dalším průběhu závodu. Postupně jsem se opravdu dočkal, když jsem se na druhé místo začal přibližovat a asi okolo třetího kilometru se mi opravdu podařilo Markuse dotáhnout. Chvíli jsem si chtěl odpočinout, ale tempo se mi zdálo pomalé a tak jsem raději na nic nečekal a zkusil nastoupit. K mému úžasu se to hned na první pokus podařilo a získal jsem si drobný náskok, který jsem chtěl ale co nejrazantněji navýšit a s tím korespondovalo i tempo. Docela jsem se v tu chvíli obával, jestli jsem nepřecenil své možnosti a Markus mi to ještě třeba po dvou kilometrech svým stupňovaným tempem na domácí trati nevrátí, ale neměl jsem co ztratit. Naštěstí jsem vydržel tempo dokonce mírně navyšovat a ačkoliv na vítěze jsem ztratil dvě minuty a už se mu nedokázal přiblížit, tak zhruba stejnou porci jsem získal na třetího v cíli. Druhé místo byla tak naprosto uspokojivé a zejména výkon predikuje dobrou formu před nadcházejícím MS, tak snad se vše podaří dotáhnout do konce a 6.8. v italské Premaně bude o co bojovat!

Grossglockner berglauf

S odstupem času malý návrat k závodu, kde jsem poprvé stál na startovní čáře už před neuvěřitelnými dvanácti lety, tehdy jsem byl v cíli okolo 45.místa za 1h35min. Letos se mi podařilo čas opět stlačit na 1h20min, nějakých 7min za vítězem. Závod od té doby prošel vývojem a nyní se jedná o jeden z největších “berglaufů” v Rakousku. Po startu následuje cca 2km rovina, kde je nutné udržet nohy a nervy na uzdě a nikam se nehnat. To se podařilo, ikdyž první kilák za 3:30 naznačoval něco jiného, ale umístění okolo patnáctky v závěru velké skupiny bylo ok. Do čela šli keňští favorité a hned v prvním stoupání skupinu roztrhal nestárnoucí Robert Stark. Asi po 3km přechází asfalt do velmi prudké lesní cesty, zde se začínám posouvat vpřed s dobrým zjištěním, že zatímco mnoho soupeřů přechází do chůze, tak já stále běžím. Okolo pětky následuje běžecká pasáž a ani nevím jak, jsem už na šesté příčce. Čelo je daleko, ale dvojici před sebou vidím. Okolo vodopádu v technických, ale běžeckých pasážích se začínám přibližovat, ale myšlenky mám spíš na udržení své pozice, než na útok. Situace se ale mění za polovinou závodu, kdy se dvojice přede mnou trhá a světě div se, v jediném větším seběhu na trati se blížím k pátému místu. To definitivně beru asi dva kilometry před cílem, pod ledovcem a v poslední běhavé části si dávám za úkol získat co největší náskok před pověstným 800m dlouhým “endspurtem”, který je převážně po schodech. Zde ale opět sám sebe překvapuji a s tímto úsekem nemám potíž, snad si ho dokonce užívám, rozhodně v závěru při průběhu fandícím davem, to mě stojí i neprolomení hranice 1h20, ale co, důležité je také to prožít a to se povedlo fantasticky! Nyní už jen Obergailtaler berglauf, pár posledních tréninků a za 14 dní je tu MS! Díky moc všem za podporu a ohlasy po závodě!

GM4O

GM4O je zkratka, která se postupně zapisuje do povědomí horských maratonců. Górsky maraton čtyř občin je slovinský horský maraton, na jehož trati se v roce 2016 konalo mistrovství světa a já jsem si odtud odvezl životní úspěch, 10. místo. Proto jsem se letos na tuto trať chtěl nostalgicky vrátit a ještě jednou si ji zažít a připomenout rok 2016. Cíle byly jasně nejvyšší, protože jsem věděl, že i kdybych běžel o 5min pomaleji, než loni, tak s přehledem vyhraji. Ale maraton se nedá nikdy podcenit, navíc, když se jedná o závod na 4h.

Cesta na start GM4O…

Když jsem začal plánovat na podzim sezónu 2017, tak jsem měl jasno ve dvou věcech. Za prvé, že se budu určitě naplno věnovat jen horským maratonům a za druhé, že poběžím GM4O. To, jaké okolnosti se mi pak postaví do cesty jsem už moc neprožíval a tak, když se ukázalo, že závodu bude předcházet dovolená v Řecku a následná sólo cesta na poslední chvíli, tak jsem to prostě přijal s tím,že vrchol sezóny je jinde. Na dovolené jsem tak už mohl oprávněně odpočívat a jen doladit naběhané kilometry. Vyladění letem a následnou devítihodinou cestou autem za volantem nebylo ideální a aby toho nebylo málo, tak ještě spánek v autě před závodem. Byla to prostě trochu punková akce a proto vše, co se podařilo musím filtrovat přes výše zmíněné ke spokojenosti.

Šance na vítězství?

Původní plán jsem v závodě držel jasně až do 2,5h. Vše se dařilo přesně podle předpovědi. Po startu vyrazili tři soupeři vpřed, přičemž, ten první to měl spočítané už na třetím kilometru. Další dvojici jsem doběhl asi po hodině a ujal se vedení. Ve výběhu na první kopec jsem zůstal na druhé pozici s vědomím, že to je jen začátek. První velký seběh a míchání karet. Vytáhl jsem si ale ty lepší, protože ačkoliv mě po chvíli doběhli dva soupeři, tak já jsem zase dotáhl borce, který byl na vrcholu jako první a tím pádem zůstal na pozicích, které dávali šanci myslet na vítězství. Dvojici na čele jsem měl v dohledu před sebou. Po dlouhém a ostrém seběhu pod druhý kopec se ale začala projevovat únava a asi po třech hodinách závodu, v úvodu druhého kopce jsem vypadl ze stupňů vítězů. Záhy mě překonal ještě jeden soupeř a pro mě začal boj o to na ten kopec alespoň vylézt. To se podařilo a na pátém místě jsem si i v pohodě seběl do cíle. Už nebylo moc o co bojovat a tak jsem se netrápil, ikdyž příjemné to určitě nebylo. Výsledný čas hodně zaostal za tím, který jsem zde předvedl loni, ale i tak byl na úrovni Petra Pechka, který loni doběhl jako druhý Čech. Ve výsledku tedy zklamání z toho, že jsem nedokázal bojovat o vítězství, ale potvrzení toho, že jsem schopen i v náročných podmínkách předvést stabilní výkon. Reálně s odstupem času na vítězství nebylo, ale na třetí příčku rozhodně a tak je to výzva pro další práci!!!

Polmaraton z Gorka

Krkonoše jsou krásné a závodů po jejich hřebenech je málo. Proto, když se naskytla možnost v tréninkovém cyklu vyzkoušet formu v Polském Chojniku, tak jsem neváhal. Místní festival běhu je opravdu jeho oslavou a nedá se moc vytýkat. Na start jsem se postavil po několika tréninkových cyklech v těžkých kopcích Rakouska a tak jsem se těšil, že krkonošský hřeben bude lahůdkou oproti alpským velikánům a bylo tomu tak. Po startu jsme vystoupali na Petrovku a ikdyž jsem se už od druhého kilometru osamostatnil na čele, tak jsem chtěl splnit tréninkový záměr a držel tempo vysoko. Po hřebeni směrem na Vysoké Kolo jsem letěl a ze seběhu měl v hlavě, že to je právě pasáž, kterou potřebuji trénovat. Poslední část už nebyla úplně příjemná, ale také jsou dlouhé závody (tento 28km). Třešničkou na dortu bylo stoupání na hrad Chojnik, které bylo těsně před cílem. Trochu překvápko, ale podařilo se mi ho bez obtíží zdolat a doběhnout do cíle s náskokem více než deseti minut na stávající traťový rekord! Tak že by to šlo nahoru?!

Běh rytíře Zbyhoně

Domácí závody jsou vždy jedinečné a proto když jen to trochu jde, nenechám si je ujít. Jedním z nich je i Běh rytíře Zbyhoně, který dýchá neuvěřitelně domáckou atmosférou a to neříkám jen pouze proto, že si na start můžu v rámci rozklusu doběhnout přímo z pohodlí domova. Organizátoři dělají akci srdcem a to že, vlastně ani neprahnou po početném startovním poli dělá z celé akce, jejíž součastí a vrcholem je pochod, absolutní jedničku.

Na závod dlouhý 7,6km jsem se postavil jako na tréninkový test. V minulých letech se mi zde v dobré rychlostní formě podařil vytvořil solidní traťový rekord a tak jsem se chtěl pokusit ho ohrozit a trochu si poměřit výkonnost. Od startu jsem k tomu také přistupoval tak, že to zkusím. Můj virtual partner v hodinkách po prvním kilometru hlásil dobré zprávy a náskok na původní traťový rekord asi 3 vteřiny. Další ukazatel byl kilometr seběhu v Třebihošti, který jsem kdysi dokázal jít těsně pod 3min/km a i letos se mi podařilo běžet téměř totožně. Bohužel po pátém kilometru se začalo projevovat zakyselení a nezvyk na takový kalup. Postupně jsem bohužel mírně ztratil a do cíle doběhl o 14s pomaleji, než je rekord 26:26min. I tak to je ale výborný signál a popravdě před startem jsem ani moc nemyslel, že se mi podaří rekord ohrožovat a tento výsledek bych bral a beru všemi deseti. Vždyť v roce, kdy jsem rekord vytvořil jsem si vytvořil všechny silniční osobní rekordy. Za rok tedy opět na Zbyhoně, to je jasná volba!

Jarní soustředění Run4fun

Další oblíbenou zastávkou pro hradeckou tréninkovou skupinu Run4fun se stalo Deštné v Orlických horách. Soustředění se stala pevnou součástí přípravy mnoha členů, ale byli tací, kteří vyrazili s úmysly odpočinku, či relaxace. Vždyť ne každý se chce dřít na doraz a myslím, že každý si našel přesně to své. Vždy je fajn, když se skupina rozrůstá a v Deštné to bylo přesně tak, když se nás sešlo téměř dvacet, abychom se pustili do kempu s podtextem SKYRACE! Někteří už zkusili horské výzvy v podobě Ještědu, jiní se chystají na Kraličák, nebo do zahraničí. Motivace je velká a bylo to cítit z ne jednoho účastníka.

Předplacené slunce v duši!

Nejen v slunce v duších všech bylo znát, když pobíhali krásnou přírodou Orlických hřebenů, ale také nám svítilo na cestu. Jediný kdo zmokl byl ten, kdo přijel v předtermínu ve čtvrtek a odjel až v podvečer poslední den, jinak jsme se i opálili a do kopce  zahřáli. Počasí bylo tedy naprosto optimální a dovolilo nám tak vyzkoušet si například VERTIKAL „KILOMETR“ na Velkou Deštnou, či krásný přeběh po hřebenech. Nevynechali jsme ale ani techniku, která je základem, natočili ji a rozebrali. Fandové místního fotbalového klubu tak asi mohli poprvé v životě sledovat trénink techniky běhu na jejich hřišti. A co regenerace? Dortíky v místní skvělé restauraci, sauna a strečink… na víc prostor už nebyl ani časově, ani v naplněných žaludcích :).

Postupně už se spřádají plány na další letní tréninkový kemp RUN4FUN, který proběhne poslední prodloužený víkend v srpnu. V případě zájmu piště na info@run4fun.cz a my vás rádi vezmeme s sebou!

3peaks race

Čtrnáct dní po prvním testu na Ještědu jsme vyrazili na netradiční zkoušku trénovanosti. V Anglii jsem ještě nezávodil a tak byl plný očekávání, co mě vlastně čeká. Takový výlet si žádá už trochu důrazu na výsledek a tak asi bylo víc než dobré se na Ještědu nevydat ze všech sil, ačkoliv jsem po závodě týden nemohl pořádně chodit. První ostré seběhy sezóny si vybraly svou daň, ale všichni jsme na tom byli stejně a do Anglie vyrazili s vítězem Ještěd skyrace Ondrou Fejfarem.

Co je fell race???

Tato otázka nám vrtala hlavou už v Praze na letišti, protože jen těsně před odletem jsme zjistili, že je třeba velmi neobvyklá povinná výbava. Byla určitě klika, že jsme to zjistili v ČR  mohli si tak přibalit nepromokavé kalhoty, bundu, kompas, povinné jídlo, čepici, rukavice a píšťalku. Budeme na trati přespávat? Asi to bylo první, co mě napadlo, když jsem tohle všechno sháněl a spolu s tím kam to také dát, protože doposud jsem se setkal pouze s tím, že je zapotřebí bunda, která se dá umístit kamkoliv.  Nejen toto nám naznačovalo, že se pouštíme do něčeho o čem opravdu nemáme ani páru, ale bude to jistě pěkný zážitek. Na otázku místního borce co je fell race jsme nedostali jednoznačnou odpověď a až po závodě, když si Ondra stěžoval, že mu noha zapadla do bažiny až po koleno a měl strach, jestli ji vytáhne s botou, nebo bez, jsme dostali odpověď: TO JE FELL RACE!

Tvrdý závod v nehorázném tempu!

Z různých důvodů jsme museli pojmout závod jako rychlo výlet a po dni příjezdu se hned postavili na start a následující den trávili opět na cestě, ale stálo to za to. Že nás čeká 38km s převýšením 1600m? Po startu to očividně nikoho netrápilo, nebo alespoň tempo tomu neodpovídalo. Vyrazilo se zběsile na první ze tří kopců, které nám stály v cestě. První kilák okolo 3:30 a možná až dvacáté místo… na startu opravdu kvalita, neboť se jednalo o britskou kvalifikaci na MS v dlouhém horském běhu. První kopec a terén podobný Krkonoším, to by šlo. Další velká novinka a specifikum fell race. Orienťácký čip na zápěstí a jeho první využití při první kontrole na kopci. První ostrý seběh po louce, šestý kilometr. Přeplněná ledvinka s povinnou výbavou nevydržela a už jsem jí lovil ve srázu. Naštěstí jsem ji zachytil a pokračoval s ní v náručí. Postupně jsem ji ale zabudoval za gumu elasťáků a mohl celkem nerušeně pokračovat. Na pohodě tato situace ale rozhodně nepřidala a z ostrých seběhů to nebylo moc komfortní. Další pasáž. Tempová „rovinka“ a na hodinkách svítí 3:40/km. Asfalt, šotolina, louka, postupně mokřady. Prostě vše. Postupně jsem se dostal až někam na hranici desítky a přišel první pravý test tohoto závodu. Stoupání neznačenou „loukou“ do ostrého kopce. Lezení téměř po čtyřech a tempo okolo 12min na kilometr. Výkyvy tempa tento závod rozhodně charakterizují, protože ve velmi technickém seběhu jsme si mohli utrhnout nohy. Bohužel v této sekci jsem ztratil a propadl se na 15. místo. Začalo být krušno a to nás ještě poslední, třetí kopec čekal. Stoupání po kamenech už bylo ale našincům bližší a tak nebylo takovým problémem, ačkoliv síly už nebyly.

Nutnost znalosti terénu!

Byla zásadní v posledním seběhu. Místní běželi na azimut a těžko se dalo odhadnout, co za hranou seběhu je. Jestli to jsou skaliska, nebo pruh louky. Jedinou možností bylo zavěsit se za někoho místního. Což se v už naděleném startovním poli absolutně na pokraji sil dělalo jen stěží. Nicméně jsem do cíle ještě doběhl celkem se ctí a prodal svou vytrvalost na konečném 15. místě.

Úspěch či neúspěch?

V absolutně výborné konkurenci jsme nakonec museli být oba spokojeni. Ondra zaběhl 9. místo v nováčkovském nejlepším čase a já jsem za ním zaostal méně než na Ještědu. Určitý posun se tedy určitě udál a jen se těšíme na jakých místech na MS doběhnou závodníci, se kterými se opět utkáme 6.8. v italské Premaně, kam se oba s Ondrou chystáme. V terénu, který bude snad neutrálnější pro obě strany se utkáme doufejme v plné formě a těšíme se na to!

Ještěd skyrace

Ještěd skyrace je pro horské běžce první jarní možnost vyzkoušet si opravdu těžký „kopec“. Většina z nás do té doby nezávodí, nebo zkouší svou rychlostní formu na silnici. Postupem času, spolu s rozvojem discipliny skyrace, se ovšem bez specializace na tento typ závodů dá jen těžko uspět a proto je téměř nevyhnutelné vybrat si k jakému typu závodu člověk spěje. Kdo zvolí hory, tak už těžko loví rychlost na silnici, i když jsou samozřejmě výjimky.

Já jsem si už před rokem jasně stanovil své cíle v těch nejtěžších kopcích a proto jsem také opustil myšlenku na kombinaci se silnicí a veškeré silniční starty jsou nyní jen přípravou. Ještě pro mě byl tedy prvním ostrým startem, stejně jako loňský rok. Skyrace a dlouhé běhy v horách jsou opravdu lahůdkou a je třeba najít si k nim cestu. Velkou roli v závodech hraje zkušenost a i když by si člověk myslel, že už nějakou za tu dobu má, tak stále je co zlepšovat. Oproti loňsku, kdy mi tento závod nevyšel jsem se snažil hledat příčiny a odstranit je, což se do jisté míry povedlo, ale…

Závodní taktika byla jasná a to zkusit vytěžit tréninkový objem, který jsem letošní zimu nadřel a chtěl jsem ho prodat v druhé části trati. Bohužel i tak není možné opomíjet rychlost a intenzitu v které se tento celý závod odehrává. Vždyť hned po startu závodníci míří do ostré černé sjezdovky a zde i s malým úsilím tepovka roste na hranici ANP. To je přesně to, co bych si na začátku sezóny nepřál, ale všichni to měli stejné. Proto jsem se snažil držet na únosné hranici pod 170 TF a záměrně se pohyboval okolo patnáctého místa. Seběh je dalším specifikem, do kterého je třeba se po zimě dostat, pokud to nemáte vrozené a tak hned další prověrka ze sjezdovky dolů nebyla zrovna optimální. Dobrým zjištěním byla síla v druhém, technickém výběhu. Na kořenech, kamenech, v nepravidelném kroku jsem se cítil tradičně dobře a  získal několik pozic cca na desátou příčku. Od té doby jsem se snažil tepově držet pod ANP, abych byl schopný v druhé hodině závodit. Ačkoliv jsem neběžel na sto procent, tak bohužel očekávaný výsledek nepřišel a ikdyž jsem se nijak netrápil, tak jsem nedokázal výrazně zrychlit, jako polský soupeř, který mě přesně v tuto dobu předbíhal. Tak nějak by to mělo být. V technických pasážích nahoru to nebylo špatné a překvapivě i v technice seběhu, ale kámen úrazu byly rychlostní pasáže po rovných lesních cestách. Zde jak jsem se s pozdějším vítězem Ondrou Fejfarem bavil, dokázal běžet ojediněle i tempo pod 3minuty na kilometr a to jsem bohužel nebyl schopný. Jak je tedy vidět i zde je rychlost limitem, nebo je třeba vyhledat závod, kde takové pasáže nejsou a to bude jednoznačně mým cílem, který si odnáším do další sezóny. Výběr závodu je rozhodující! Do cíle jsem nakonec doběhl v poklidu bez trápení na 15. místě s tím, že soupeři nebyli daleko, ale nedokázal jsem je bezprostředně ohrozit. Kladem bylo, že bych určitě mohl pokračovat další hodinu, záporem naopak, že jsem nebyl schopný zrychlit. Sezóna horských běhů se ale rozjela a pro 3peaks race, který bude prvním jarním vrcholem to je rozhodně dobrý signál potenciálu.

Archiv příspěvků