PARTNEŘI

Misurina skymarathon

Není stát, kde by horský běh byl více populární, než Itálie a nejen proto jsem se 10.9. postavil na start dolomitského dobrodružství jménem Misurina Sky Marathon. Den po Dolomitenmannovi, který je každoročně mým podzimních vrcholem byla Misurina vhodnou alternativou, jak držet krok s dolomitenmanským týmem Technika Brno. V sobotu jej povzbudit v nedalekém Lienzu a v neděli se realizovat a pokusit se prodat maratonskou formu „za kopcem“ v italské Misurině. Sobotní vyladění v Lienzu jako support na tratích Dolomitenmanna bylo víc než motivující, neboť tým ASS TECHNIKA BRNO EXTREME již počtvrté za sebou vybojoval pódiové amatérské umístění. Výborná týmová organizace pod vedením Rudiho Drnce nese ovoce a tento rok to nebyl jediný úspěch. Outdoor trophy a Liptov ride jsou toho důkazem. Vždy na bedně a pro příští rok tak zůstávají nemalé cíle minimálně k obhajobě.

Misurina je malé městečko nad Toblachem, kde u stejnojmenného jezera každoročně startují borci vstříc překrásné trati okolo skaliska Tre Cime. Letos byla předpověď bohužel až děsivá. Obrovské srážkové úhrny nedávaly sebemenší možnost, že se obloha projasní a tím pádem i teploty na hranici a spíše pod hranicí deseti stupňů, neboť start byl už v rovných osm hodin ráno ve výšce 1800 m. Deset minut před osmou to ještě vypadalo, že na startu nikdo nebude, ale o pět minut později se už celý peloton těsnal pod startovním obloukem, aby se vydal vstříc dešti.

První kilometry okolo jezera společně se závodníky skyrace ukrajujeme poměrně ostře okolo čtyřech minut na kilometr a to střídavě trvá až skoro do desítky, před kterou mi na hodinkách svítí dokonce 3:24/km. Už chápu, jak je možné, že tento závod měří opravdu 41km a nestrávíme tam celý den. První ostré stoupání zpočátku po alpské louce, poté řečištěm znova na louku k horské chatě, zde se dozvídám od zlomených soupeřů, které dobíhám, že lídr skyrace má na čele 4 min náskok a že ho mám doběhnout – asi jsem vypadal ambiciózně. Bez váhání jsem vyrazil za ním, ale po chvíli dotáhl jen dalšího maratonce a do závěru skyrace, který odbočoval cca v polovině trati skymarathonu jsem to již nestihl, ale i tak jsem se na čele maratonu citelně osamostatnil a získal řekl bych rozhodující náskok. Vzhledem k počasí jsem pouze věděl, že organizátoři vynechali nějakou vrcholovou pasáž, ale vzdálenost by měla být stejná. Nicméně vloni se kvůli počasí finišovalo už okolo 3h 20min a tak jsem i letos doufal v tuto variantu a když jsem ve vrcholových partiích okolo 2450 m mrznul a uvažoval, že si obléknu bundu, tak jsem si stále připomínal tuto variantu a ujišťoval se, že to ještě pár minut vydržím a pak už začnu klesat do cíle. To se ale moc nedělo, spíš se stoupalo a v husté mlze místy postupovalo dost orienťácky. Nyní s odstupem vidím, jak velké štěstí jsem měl, že jsem vše trefil a v zimě zvládl. Postupně se opravdu začalo kolo 2h 40 klesat a hned vzápětí přišel první a naštěstí poslední pád. Odnesly to hodinky, naražený prst a naražená žebra, ale ve zmrzlém stavu, ve kterém jsem se nacházel, jsem vlastně nic nevnímal, posbíral se a upaloval dál. Po dlouhém seběhu, kde jsme ztratili tisíc výškových metrů, jsem už vyhlížel zmíněnou variantu s cílem na 3h 20, ale přišel pouze další táhlý kopec, bahno, kravince a ještě 40 min dřiny, než jsem opravdu zpozoroval místo, kam jsem doběhl při rozklusu a věděl, že to už budu jen kilometr do cílové brány. Doběh jsem si už užil a zapomněl dokonce na zimu, která se do mě pustila jen o pár minut později.

Překvapivě jsem závod zvládl bez jakékoliv krize, bez křečí, téměř bez občerstvovaček, na tři gely, s rezervou a vyhrál o 6 min před druhým Italem Dani Jungem a Polákem Krawczykem. Absolutní spokojenost s průběhem a výsledkem podtrhla skvělá organizace Italů, kteří mají běh v horách opravdu rádi a je radost zde závodit, příště ale rozhodně s typickým azurovým počasím!

Archiv příspěvků