PARTNEŘI

Grossglockner berglauf

Mýtus Glockner, tak organizátoři druhotně pojmenovali jeden z největších běhů do vrchu v Evropě, Grossglockner berglauf. Není divu proč zvolili tuto „přezdívku“. Grossglockner, nejvyšší hora Rakouska, je pro mnohé opravdu něco jako mýtus a čím dál víc účastníků chce tento mýtus pokořit. Letos jich bylo 1 200 a organizátoři dělají vše proto, aby toto číslo jen narůstalo. Mají proto ideální možnosti. Vždyť na jakém závodě takovéhoto typu je možné v cca 2 500 mnm v cíli zajistit kompletní vyhlášení a poté svoz všech účastníků do startovního městečka Heiligenblut? Vyhlídka Franz Josef Hoehe je pro tyto účely ideální a tím pádem už můžeme prozradit, že slavná hora Grossglockner tomuto závodu dala pouze jméno a pěknou kulisu, ale myslet si, že je cíl na samém vrcholu je zavádějící. Letošní rok pro mě byl již pátým startem pod touto dominantou a organizátoři od roku 2005, kdy jsem zde byl poprvé, urazili dlouhou cestu. Soudit jakým směrem se závod ubírá mi nepřísluší. Komerce zasahuje do většiny dění současné doby a proto při krásném pohledu na nejvyšší vrcholky Rakouska nemůže být hodnocení jiné, než pozitivní a dá se pak toto komerčnější pojetí prominout. K zatraktivnění závodního víkendu byla vypsána nová soutěž – duatlon. V sobotu silniční časovka do vrchu a v neděli běh. To přivedlo na start také cyklisty, kteří doplnili početné pole. Část jejich tratě jsme si mohli prohlédnout již při pátečním příjezdu do Heiligenblutu po vysokohorské Hochalpenstrasse. Panoramatické výhledy z tohoto silničního díla stojí za shlédnutí a proto doporučuji zařadit do itineráře každému dobrodruhovi, který plánuje cestu do zmíněné oblasti. Sobotní rozcvičení jsme odbyli v rovinách podél řeky Moll a průzkum trati nechali na doprovodném týmu, který pohodovým tempem zdolal trať za cca 4,5h. Ačkoliv se každý večer obloha zatáhla, tak déšť nebyl tak silný, aby nadělal na trati bahno a bylo možné tedy obout silniční speciálky. Velkou změnou měl být start elitní kategorie. Její členové, tedy 100 nejlepších z loňského ročníku plus pozvaní atleti až z 26 zemí měli odstartovat v 11:45h, tedy 2h 15min po první vlně. Důvodem je zajištění lepší atmosféry a více diváků v cíli a také dát možnost i rekreačním běžcům podívat se na doběh světových es. Naštěstí se tento plán neuskutečnil z důvodu špatné předpovědi počasí, která hlásila na odpoledne bouřky. Pro mě to byla dobrá zpráva, protože jsem s touto změnou nepočítal a také teplota okolo poledne by byla dalo vyšší, než v 9:30 h, kdy byl nakonec start. Co se zde nezměnilo byla atmosféra startu a cíle. Cesta lemovaná diváky, to moc bežci do vrchu neznají. A všichni diváci hned po výstřelu ženou tisícehlavého hada údolím ke Glockneru. Tempo je proto poměrně ostré, ikdyž se každý snaží šetřit, ale cca 2km po rovině a běžci z Keni ukazují, že běžet 3 min na kilometr není problém ani zde. Jonathan Wyatt, mistr světa, který zde už mnohokrát zvítězil je ale opatrnější a běží jen kousek přede mnou. První kilometr tak míjíme okolo 3:35/km. Na čele jsou osamocení Keňané a za nimi je docela početná skupina, kterou sleduji raději s mírným odstupem, protože mám respekt z toho, co mě čeká. První kopec vše urovná a ukáže kdo je vpředu právem a kdo tempo neodhadl. Vše se tak děje a po třech kilometrech se pohybuji okolo patnácté pozice. Začíná první „střecha“, opravdu prudká lesní cesta, kde se na kilometru získá okolo 250 výškových metrů. Po této fázi už každý je na své pozici a bojuje svůj boj. První občerstvovačka pomůže doplnit v krutém horku tekutiny a pokračuje se dál k vodopádům. Postupně předbíhám trojici soupeřů a pokračuji do dalšího stoupání, které má opět tvrdé parametry. Konečně se dostávám trochu do tempa a na další občerstvovačce nepohrdnu ani houbičkou, kterou dávám pod dres a pokračuji táhlým stoupáním k přehradě pod ledovcem. Zde se vše láme a začíná se opravdu závodit. Po trávě pěšinách stromech už není ani památky a stoupá se jen po kamenech blíže k ledovci. V kopcích je to dobré a věřím si na závěrečný „end spurt“. Jenže dlouhá pasáž okolo ledovce, úsek přes provazový most je vyčerpávající, a tak závěr je stejně jako vždy na krev. Závěrečných 900m po schodech (zmíněný end spurt) naštěstí už nemusím s nikým bojovat. Jen pro jistotu kontroluji situaci za sebou a „užívám“ si atmosféru fandících díváků, kteří lemují pěšinu. Závěrečná rovinka, z mikrofonu slyším své jméno a už tuším, že můj cíl být v top 20 vyjde. V cíli pověšený na oplůtku lapu po dechu a v pár větách rozebírám s vítězem z Norska obtížné teplotní podmínky závodu. Nejsem tedy sám komu bylo horko, proto časy všech utrpěly a mých 1:24:52 min zaostalo za původním plánem běžet pod 1h 20 min. Velkou útěchou je ale 9. místo celkově a 2. v kategorii 30-34 let. Konečně jsem tedy na pátý pokus pronikl na pódium, ikdyž letos byla honorovaná pouze první desítka a bylo to tedy o prsa. Nezapomenutelným zážitkem bylo také čekat na mého spolubojovníka Bořka Jančíka, který dokončil na 80. místě celkově a 6. místě v kategorii 50-54 let. Pro oba byla v cíli nachystaná česká vlajka a oba jsme shodně nebyli schopni po ni sáhnout, ale i tak vítat s ní Bořka v poslední dvoustovce bylo nezapomenutelné. Snad za rok budeme všichni ve formě, abychom mohli nastavenou vysokou laťku ještě posunout!

Archiv příspěvků