PARTNEŘI

Nezařazené

ME skymarathon Gorbeia Suzien (ESP)

Neobvykle až na úplný závěr atletické sezóny byl naplánován evropský šampionát ve Sky Classic, jinými slovy SkyMarathon. O body do žebříčku Mistrovství Evropy se bojovalo na trati 31km/+2400m přes dva významné vrcholy Gorbea a Aldamin s výškou okolo 1400 m. Národní park Gorbea se nachází pouhých 40km od mezinárodního letiště Bilbao na území Baskicka a nabízí zajímavé terény, které jak jsme zjistili se vyznačují nejen kluzkým vápencem, ale také ohromným množstvím bahna, které pravděpodobně nikdy nevysychá.

Před startem proto panovalo mnoho debat o obutí, protože jisté tušení o kluzkém podkladu bylo, ale nikdo jsme si neuměl představit, jaká bude realita. Vše bylo znásobené deštěm, který převládal po celou dobu před závodem. V úvahu přicházely Salming Elements, které nakonec obul Jirka Čípa, nebo Salming Trail T5, které jsme volili společně s Katkou Matrasovou. Tím je patrno, že Salming team měl na ME silné zastoupení tří členů z devíti a rozhodně se v reprezentaci neztratil.

V den D se obloha zázračně roztáhla a pověstné azuro dotvořilo atmosféru těžkého, avšak krásného závodu. Osm stovek běžců se vydalo přesně v devět hodin vstříc trati, která zpočátku převážně stoupala na vrchol Gorbea. Prvních 12km tak jasně rozdělilo startovní pole dle výkonnosti, i když místy nebylo vůbec jednoduché vytvořit si dobrou pozici. Úvodní kilometry po asfaltu byly celkem rychlé a hned poté se stoupalo úzkými a hlavně podmáčenými pěšinami bez velké možnosti předbíhání. Začínat tento závod okolo třetí až čtvrté desítky nebylo ideální stejně tak, jako ho ovšem v úvodu na asfaltu přepálit. Už v prvním kopci měli závodníci místy potíže s bahnem. „Několikrát jsem měl na mále, když se mi v bahně bota téměř vyzula a musel ji při dalším kroku našlápnout zpět“ znělo po doběhu českými řadami. Po hodině a půl na čele výborně operoval Ondřej Fejfar (průběžné 6. místo), kterého mocně dotahoval Jirka Čípa. Pod monument na vrcholu Gorbea jsem se už prodral z pozadí (40. místo) poblíž výborného Zaid Maleka a společně se tak pohybovali na hraně top 10. Seběh pod Aldamin byl ovšem jasnou záležitostí soupeře a tak jsem opět musel ve stoupání dotahovat. To se celkem dařilo společně i s přiblížením k leaderům českého týmu, kteří se na malý moment na Aldaminu spojili. Poté teprve přišlo na řadu velké překvapení pro všechny, když cca deset kilometrů seběhu probíhalo po kotníky v bahně. Nebyl jsem sám, koho po tomto seběhu bolely břišní svaly a třísla z neustálých korekcí pohybu. Snad každý z nás si vyzkoušel španělské bahno velmi zblízka, protože zdolat tento seběh bez pádu znamenalo asi běžet pod své možnosti. Místy se téměř nedalo udržet ve vyznačeném koridoru. Velmi zajímavá zkušenost nakonec vyústila k vítězství místního závodníka Aritze Egei. Co bylo ovšem pro české barvy zásadnější, tak skvělé osmé místo Jiřího Čípy, ze kterým finišoval devátý Ondra Fejfar a poslední týmové body se mi podařilo v mužské části urvat dvanáctým místem. Mezi ženami vybojovala skvělé sedmé místo Zuzka Krchová a postarala se o top výsledek  ME. Týmová práce zafungovala a před závěrečným podnikem ME ve Vertikálním Kilometru v Limone figuruje Česká republika na zlaté příčce.

Velké poděkování patří celému reprezentačnímu týmu, který odvedl výbornou práci na všech frontách. Skvěle bojovali všichni a výsledkově to poté bylo 12. místo Míši Mertové, 18. Katky Matrasové, 26. Pavla Brýdla, 35. Tomáše Křivohláveka a 47. místo Jirky Petra.

Salming Trail T5

Salming Trail T5 – ostrý test! Salming, dynamicky se rozvíjející švédský výrobce běžecké obuvi, přichází v každé kolekci s novou peckou. Prvopočátkem všeho byl model Distance, poté objemová speciálka Milles, výbornou kombinací zmíněného vznikla doposavad, dle mého názoru, vlajková loď EnRoute. A nyní? Jednoduchá, ale geniální úvaha. Vezmeme to nejlepší, co máme, tedy EnRoute a dáme jim trailový podvozek… přidejte Vibram, dobré tlumení, nízkou váhu a pohodlnou konstrukci a Trail T5 je na světě! Takhle jednoduché to určitě nebylo, ale výsledek je přesně takový – odtlumená univerzální krosovka, kterou jsem hledal už spousty let. Konkurentů není mnoho, vzhledem k váze (275g, 9UK) snad jen zmiňme Inov8 Trailtalon 275. Dost obecného, pojďme ji trochu pod kůži. První, co jsem začal zkoumat, když mi přišla do ruky byla právě váha, neboť se mi zdály dost “bytelné”. Do terénu super, ale na závod? Po převážení přišlo uklidnění. Na gram stejné jako předchůdce T2. Více materiálu v podešvi hodnotím jednoznačně pozitivně. Hned jsem v T5 našel nejuniverzálnější botu, kterou jsem kdy používal. Dost tlumení pro trénink, díky přiměřenému vzorku bez problémů zvládnou i úseky po silnici a Vibram přitom zajistí životnost. Pro mě super bota pro horský maraton, nebo skyrace, kde pošetří nohy zejména v seběhu.

Svršek není třeba dlouhosáhle popisovat. Je velmi podobný EnRoute. Tedy tři vrstvy, z kterých bych vyzvedl hlavně druhou. Pásky provázané od šněrovadel až k podešvi zajistí perfektní přilnutí k noze, což je v terénu velmi důležité. Vše je přikryto svrchní silikonovou síťkou, která do boty nepustí nečistoty. Vše po vzoru EnRoute. V Run4fun se často setkáváme s požadavkem na univerzální botu. Doteď jsem odpovídal, že vše univerzální není ani do terénu, ani na silnici. Za tím si stojím, ale jsou modely, ve kterých se do terénu dá doběhnout celkem komfortně a T5 mezi ně jednoznačně patří a v trailu už jsou jako doma. Kdo chce své klouby šetřit, tak by měl o běhu v terénu určitě přemýšlet a T5 mu budou velmi dobrým parťákem!

Misurina skymarathon

Není stát, kde by horský běh byl více populární, než Itálie a nejen proto jsem se 10.9. postavil na start dolomitského dobrodružství jménem Misurina Sky Marathon. Den po Dolomitenmannovi, který je každoročně mým podzimních vrcholem byla Misurina vhodnou alternativou, jak držet krok s dolomitenmanským týmem Technika Brno. V sobotu jej povzbudit v nedalekém Lienzu a v neděli se realizovat a pokusit se prodat maratonskou formu „za kopcem“ v italské Misurině. Sobotní vyladění v Lienzu jako support na tratích Dolomitenmanna bylo víc než motivující, neboť tým ASS TECHNIKA BRNO EXTREME již počtvrté za sebou vybojoval pódiové amatérské umístění. Výborná týmová organizace pod vedením Rudiho Drnce nese ovoce a tento rok to nebyl jediný úspěch. Outdoor trophy a Liptov ride jsou toho důkazem. Vždy na bedně a pro příští rok tak zůstávají nemalé cíle minimálně k obhajobě.

Misurina je malé městečko nad Toblachem, kde u stejnojmenného jezera každoročně startují borci vstříc překrásné trati okolo skaliska Tre Cime. Letos byla předpověď bohužel až děsivá. Obrovské srážkové úhrny nedávaly sebemenší možnost, že se obloha projasní a tím pádem i teploty na hranici a spíše pod hranicí deseti stupňů, neboť start byl už v rovných osm hodin ráno ve výšce 1800 m. Deset minut před osmou to ještě vypadalo, že na startu nikdo nebude, ale o pět minut později se už celý peloton těsnal pod startovním obloukem, aby se vydal vstříc dešti.

První kilometry okolo jezera společně se závodníky skyrace ukrajujeme poměrně ostře okolo čtyřech minut na kilometr a to střídavě trvá až skoro do desítky, před kterou mi na hodinkách svítí dokonce 3:24/km. Už chápu, jak je možné, že tento závod měří opravdu 41km a nestrávíme tam celý den. První ostré stoupání zpočátku po alpské louce, poté řečištěm znova na louku k horské chatě, zde se dozvídám od zlomených soupeřů, které dobíhám, že lídr skyrace má na čele 4 min náskok a že ho mám doběhnout – asi jsem vypadal ambiciózně. Bez váhání jsem vyrazil za ním, ale po chvíli dotáhl jen dalšího maratonce a do závěru skyrace, který odbočoval cca v polovině trati skymarathonu jsem to již nestihl, ale i tak jsem se na čele maratonu citelně osamostatnil a získal řekl bych rozhodující náskok. Vzhledem k počasí jsem pouze věděl, že organizátoři vynechali nějakou vrcholovou pasáž, ale vzdálenost by měla být stejná. Nicméně vloni se kvůli počasí finišovalo už okolo 3h 20min a tak jsem i letos doufal v tuto variantu a když jsem ve vrcholových partiích okolo 2450 m mrznul a uvažoval, že si obléknu bundu, tak jsem si stále připomínal tuto variantu a ujišťoval se, že to ještě pár minut vydržím a pak už začnu klesat do cíle. To se ale moc nedělo, spíš se stoupalo a v husté mlze místy postupovalo dost orienťácky. Nyní s odstupem vidím, jak velké štěstí jsem měl, že jsem vše trefil a v zimě zvládl. Postupně se opravdu začalo kolo 2h 40 klesat a hned vzápětí přišel první a naštěstí poslední pád. Odnesly to hodinky, naražený prst a naražená žebra, ale ve zmrzlém stavu, ve kterém jsem se nacházel, jsem vlastně nic nevnímal, posbíral se a upaloval dál. Po dlouhém seběhu, kde jsme ztratili tisíc výškových metrů, jsem už vyhlížel zmíněnou variantu s cílem na 3h 20, ale přišel pouze další táhlý kopec, bahno, kravince a ještě 40 min dřiny, než jsem opravdu zpozoroval místo, kam jsem doběhl při rozklusu a věděl, že to už budu jen kilometr do cílové brány. Doběh jsem si už užil a zapomněl dokonce na zimu, která se do mě pustila jen o pár minut později.

Překvapivě jsem závod zvládl bez jakékoliv krize, bez křečí, téměř bez občerstvovaček, na tři gely, s rezervou a vyhrál o 6 min před druhým Italem Dani Jungem a Polákem Krawczykem. Absolutní spokojenost s průběhem a výsledkem podtrhla skvělá organizace Italů, kteří mají běh v horách opravdu rádi a je radost zde závodit, příště ale rozhodně s typickým azurovým počasím!

Mohar berglauf

Běh na Mohar, krásný kopec s výškou jen těsně nad 2600m, zakončil přípravu směřující k „opravnému“ maratonu po MS. Pro reparát jsem si vybral 10.9. Misurina sky marathon a Mohar berglauf 2.9. byl výborným testem. V dnešní době by se závod tohoto typu nazýval jasně vertikálním kilometrem, protože parametry 6,08km/+1350m jasně splňují všechny parametry. Na místní rakouský závod v oblasti Korutan se, jak již to v Alpách bývá, sjela konkurence jak na závod světového poháru. Výhodný termín týden před Dolomitenmannem se rozhodlo využít více soupeřů, aby vytestovali, co se v přípravě na vrchol sezóny povedlo. Vzhledem k tomu, že na startu stál Manuel Siebald (4. z Grossglockner Berglauf) a Robert Start (5. z Grossglockner Berglauf a 7. z Grossglockner ultra) a také Silvio Wietschnig (pravidelný účastní Dolomitenmanna), tak bylo jasné, že nepůjde o tréninkový závod, ale bude se od začátku šlapat do plných. Manuel prokázal, že Mohar je „jeho“ kopcem, vždyť se narodil v pořadatelské vesnici a hned od počátku diktoval nehorázné tempo. To se pokusil zachytit pouze Robert Stark. Mě bylo na třetím místě jasné, že takto to nepůjde a po ostrém tréninkovém týdnu jsem si musel ze skupiny už po 500m vystoupit a raději spoléhat na své tempo. Ani Robert ovšem Manuelovi nestačil a ten nakonec vytvořil výborný traťový rekord 5min řed druhým v cíli, což byl nakonec Silvio, který rozvážným tempem, kterým mě dotáhl asi v polovině trati nakonec Roberta v cílové „rovince“ předběhl. Dobré bylo, že boj o 2. – 4. místo dělily jen vteřiny a tak ačkoliv jsem si tentokrát doběhl pouze pro brambory, tak ze sportovního hlediska to byl dobrý výsledek a dobrý test před maratonem. Kategorii jsem nakonec ovládl a tak i přes tento výkon jsem vystoupal na stupeň nejvyšší. Krásné vyhlášení na Glockner blick, vysokohorské chatě 2050m vysoko bylo v závěru skrápěno deštěm a přes noc napadl sníh, proto měli organizátoři velké štěstí, že fronta přišla těsně po závodě, jinak by to bylo velmi zajímavé závodit začátkem září na sněhu. Takto počasí nakonec vyšlo a v cíli jsme si mohli sáhnout na kříž bez omrzlin.

Sternstein berglauf

Jižně od lipenské přehrady u rakouských sousedů se v neděli konal závod rakouského vrchařského poháru, kterého jsem se v dílčích podnicích letos již několikrát zúčastnil a opět nezklamal. Krásná atmosféra malého města, které v neděli žije svým závodem mě nadchla a ačkoliv samotný závod nebyl přesně šálkem mé kávy, tak stojí k doporučení. Již na start jsem šel s vědomím, že úspěch na tomto závodě nebude jednoduchý, neboť tempo, kterým se běhává je spíše sprintem, na který v současné maratonské přípravě nejsem aklimatizovaný. Mladí místní borci si zde hájí prestiž a tak obrat je o pódium byl těžký úkol. Veškeré domněnky se potvrdili hned v prvních metrech, kde do čela vyrazila skupina mladých nadupaných atletů, ale po chvíli koukání po sobě se tempo uklidnilo a ačkoliv jsem zrovna já byl ten, který by měl být raději vzadu, tak jsem skočil na špic a znovu zatopil pod kotel, abychom prvním kilometrem proběhli jak na rovinaté desítce. Hned poté začal kopec a zde se překvapivě nikdo vpřed nehnal a to byl dobrý signál, že na to nikdo extra nemá, proto jsem si držel své a na horizontech snažil vždy udělat pár rychlých kroků, protože jsem věděl, že na trati dlouhé 6,2km je třeba se stále jen do tempa nutit a na odpočinek zkrátka čas není. Postupně se mi podařilo očesat čelo až na jedince, kterým jak jsem později zjistil byl reprezentant v běhu na lyžích a účastník MS Max Hauke. Asi až za polovinou tratě jsem ho s vypětím všech sil mírně setřásl na rozdíl jen pár metrů a doufal, že se náskok budu prohlubovat. To se ovšem nestalo a Max na mě zle dotíral až do posledních metrů a výsledný náskok jen v řádu vteřin svědčí o tom, že jsem si nemohl dovolit ani chvilku odpočinku a proto finiš do sjezdovky se opravdu zajídal, navíc s KTRC Lipenským půlmaratonem z předešlého dne v nohou. Vše se ale podařilo a po chvíli vydýchání jsem se v cíli mohl vylézt rozhlédnout do kraje z krásné rozhledny a vzápětí si užít seběh do startovního města, kde proběhlo krásné vyhlášení, pro mě s příchutí absolutního vítěze a navázání tak na traťový rekord, o kterém tu doposud mluví a drží ho náš skvělý maratonec Honza Bláha časem těsně nad 24min. Ikdyž jsem za ním zaostal o 3min, tak to na místní poměry není špatné, hlavně vzhledem k přípravě, která pro mě je spíš nyní na závod okolo 3-4h. Po sportovní i organizační stránce není tedy co vytknout a jen se opět potvrdilo, že Rakušané závody dělat umí!

KTRC Lipenský půlmaraton

Překvapení po všech stránkách!

Lipno, neboli české moře, patří k vyhlášeným prázdninovým lokalitám, ale skupinka okolo Martina Dvořáka a jeho SportGroup.cz zde vytvořili také prvotřídní sportovní akci – Sportovní Festival v rámci kterého se běžel další díl běžeckého seriálu s názvem Kilpi Trail Running Cup Lipenský půlmaraton. Nechybělo mnoho a vše bylo v ohrožení, ale pořadatelský tým předvedl sportovní srdce a s vypětím sil závod uspořádali tak, že noční vichřice, která se přehnala okolím a poničila vše, co ji přišlo do cesty, byla jen historkou, které leckdo jen těžko věřil. Ale fotky nelžou a ještě pár hodin před startem byly veškeré připravené stany, oblouk v nenávratnu zničeny bouří. Sehnat a vystavět nové stanové městečko stojí úsilí, ale odklidit stromy z trasy tak, aby byla připravena pro závod se zdálo být téměř nadlidským úkolem, ale i to pořadatelé zvládli. Výsledkem byl skvělý závod, který si všichni zúčastnění pochvalovali a naprosto užili.

Rekord? Dnes ne!

Lipenská trať patří dle mého názoru k těm nejhezčím, co v české republice v termínovce trailových závodů máme. Pěkné kopce s přesto běhavými pasážemi, krásnými traily po kořenech i seběhy po loukách. Tento závod obsahuje opravdu vše, na co si jen běžec vzpomene. To co nechybí je i kvalitní obtížnost, vždyť až v závěru běžci stoupají po schodech na Stezku v korunách stromů a poté ještě na Alpskou vyhlídku. Teprve poté lučním seběhem do cíle, před kterým si každý ještě mohl vychutnat svou chvilku slávy při průběhu lipenskou přístavní kolonádou.

Od startu se ujal diktování tempa Vladimír Srb, který se postaral o to, že se hned do úvodního stoupání začalo patřičně zostra, už zde byl základ pozdějšího traťového rekordu, v který na podmáčeném terénu ten den nikdo nevěřil. Asi od čtvrtého kilometru v mírném seběhu se mi podařilo na čele osamostatnit a v nejprudším stoupání a zejména následném kamenitém seběhu svůj atak potvrdit, poté jsem si již držel své tempo, ale v polovině tratě jsem zaznamenal mezičas, který byl s dostatečným náskokem na traťový rekord. Ačkoliv jsem s vědomím dalšího závodního startu hned den poté, šetřil, tak posledním seběhu jsem přeci jen trochu tempo vystupňoval, abych si traťový rekord připsal na své konto. To se bez problémů podařilo a závod se od začátku až do cíle vyvíjel velmi idylicky, kéž by bylo víc takových, kdy má člověk rezervu a přesto získá traťový rekord. Prima vyhlášení dovršila sauna v místním Aqua centru, které je jen pár metrů vzdáleno od centra závodu. Chladnější počasí tak nebylo překážkou a na běh naopak vyhovující. Proto, jestli váháte, kam vyrazit na běžeckou dovolenou, či jen prodloužený víkend, určitě by Lipno v období konání KTRC mělo být ve vašem hledáčku!

ASS Technika Brno mezi elitou extrémních štafet!

Již jedenáctou sezónu se několikrát ročně tým ASS Technika Brno staví  na start těch největších závodů extrémních štafet. Nejen tato dlouhověkost je důkazem kvalitních výkonů. Jsou to hlavně tituly z mistrovství republiky a z největších závodů tohoto typu na světě – Dolomitenmann a Outdoortrophy.

Letos se Technika Brno blýskla hned zjara vítězstvím na slovenském území, kde ještě na sněhu bojovala v netradičním čtyřboji běh-skialp-bike-kajak. V srpnu ve svém tažení tým pokračoval v rakouském Lindau, kde na Outdoortrophy bral bronz. Již tento víkend se popere o čtvrté umístění na bedně za sebou na legendárních tratích Dolomitenmanna.

Konkurence bude jako každý rok neuvěřitelně kvalitní. Do rakouského Lienzu se sjely týmy z celého světa. V běžecké části zaujme určitě souboj čerstvých mistrů světa v běhu do vrchu z Ugandy (Kiplangat) a v dlouhém horském běhu z Eritreje (Mamu). Velmi zajímavé bude porovnání s vynikajícím norským skyrunnerem Angermund-Vikem, či Italem Götchem. Svou sílu budou chtít předvést i Američan Gay, Turek Arslan, Švýcar Egli, Němec Palzer, či Slovinec Kuhar. O své místo na slunci zabojují i Češi. Po dlouhé době bez Roberta Krupičky, který své místo tentokrát přepustil premiantovi Honzovi Janů, který by se měl papírově o prvenství mezi Čechy utkat s Ondřejem Fejfarem. V dresu ASS Technika Brno se po delší době, premiérově na takové trati, ukáže Dominik Sádlo, který by jim chtěl určitě šlapat na paty. Jak vše dopadne se dozvíme již tuto sobotu 9.9.2017 při jubilejním 30. ročníku RED BULL DOLOMITENMANN!

Outdoortrophy

Týden po mistrovství světa byl ve znamení týmového vrcholu sezóny. Díky profi-amatérskému systému Dolomitenmanna, kde umístění v top 20 znamená vstupenku do profi, nebo rok pauzy, se mi pro letošek do amatérské kategorie uzavřela vrátka. Velkou výhodou tedy byla právě Outdoortrophy, což je obdoba Dolomitenmanna, která se ovšem koná pouze jednou za dva roky. Tedy štěstí, že i tak jsem pro tento rok mohl být na startu velkého týmového závodu. Po lapáliích z MS to byl jeden z velmi obtížných okamžikům. Nedalo se moc dobře předvídat, jestli se dokážu během pouhého týdne vrátit do kondice a v případě, že ano, tak do jaké. O to horší byl fakt, že jsem měl skvěle složený tým, asi zatím nejlépe, v jakém jsem měl tu čest startovat. Jednalo se o opravdu mezinárodní rakousko-německo-českou formaci: Milan Janata (běh do vrchu), Marco Hollaus (paragliding), Hannes Eigner (kajak), Jan Fojtík (bike). Z toho zejména jméno Hannes Eigner a bronzová olympijská medaile vyčnívá opravdu  vysoko. Ale i ostatní borci patří k absolutní špičce ve svém oboru.

Ještě v den závodu jsem nebyl zcela ve formě a cítil bolest nohou, ale se startovním výstřelem se svaly postupně uvolnily a doběh ve společnosti Manuela Siebalda, kousek za Tomášem Lichým, byl velmi dobrým týmovým vkladem. Ostatní dostály papírovým předpokladům a třetí místo bylo velkým zadostiučiněním po všech problémech dní minulých. Skvělou třešničkou na dortu bylo i umístění druhého týmu ASS Technika Brno Extreme, za který pravidelně startuji na podobných akcích.

Vše, nebo nic… nic!

Od listopadu 2016 jsem začal přípravu zcela koncepčně jinak, než v minulých letech. Vše bylo podmíněno jasným cílem – MS v horském maratonu 2017. Závod, do kterého jsem se nominoval 10. místem z roku 2016 byl o to větší motivací, že za medailí jsem zaostal jen o pár minut. Za normálních okolností myslet na medaili v závodě mistrovství světa je třeba až moc velký cíl, ale v maratonu? Tam se může stát cokoliv, pád, nepřízeň počasí, bloudění… a když jste jednou v dosahu, tak i ve sportu se zázraky dějí. Navíc loni jsem nepodstoupil klasickou celoroční maratonskou přípravu a tak co kdyby to bylo ještě lepší? To mi hučelo v hlavě při dlouhých zimních trénincích, kdy jsem nabíral objemy na lyžích až k 25 hodinám čistého tréninkového času týdně, posléze vyrazil na soustředění do tepla a sestavil závodní kalendář s jedním vrcholem. Postupně jsem se naučil běhat pomalu a využívat tukový metabolismus. Dvouhodinové tréninky přestaly být dlouhé a ačkoliv při jarních testech na silnici rychlost nebyla 100%tní, tak to na horského maratonce nebylo nejhorší.

Tvrdý sport!

Příprava před MS gradovala přesně dle plánu a přípravné starty z plného tréninky dopadaly i tak na jedničku většinou v traťových rekordech. Vše vyšlo ideálně, avšak nikdy bych nevěřil, že devět měsíců perfektní práce se dá zazdít během pár dní. Bohužel dá! Dle osvědčené matice (z loňska, z PIM atd.) jsem najel na přesný tréninkový model závěrečných dní před závodem včetně superkompenzační diety, která mě vždy tak podržela. Je to prostředek, díky kterému jsme vždy v den D běžel ještě o trochu lépe, než bych si tipoval. Jenže letos bylo vše jinak. Při pohledu do zpětného zrcátka, je myslím třeba vzít v potaz, daleko širší souvislosti, než jen pár dní. Dříve jsem dietu používal při tréninku, kdy jsem daleko více pracoval v sacharidovém metabolismu. To jsem průběžně celou letošní přípravu měnil. S tím je spojená i změna stravy a úbytek váhy. To byl základní kámen úrazu. Vše sice bylo vyzkoušené, ale na dlouhodobých jiných tréninkových základech a v jiné intenzitě. Nyní se potvrdilo čeho je moc, toho je příliš. Dietu jsem podstoupil opravdu tvrdě a tréninky také. Vše bylo dotažené do maxima a jak je známo pohybovat se na hraně je občas zrádné. Já ji bohužel těsně přesáhl s fatálním následkem. A co se stalo? Kdo zná princip diety, tak ví, že v prvních třech dnech je nutné tělo vybrat ze sacharidů zejména tím, že se konzumují bílkoviny, tuky a relativně tvrdě se trénuje. To bylo vše v pořádku, tělo jsem vybral brilantně. V druhé části je třeba naopak sacharidy doplnit při minimálním tréninku, ale POZOR!!! Rychlost doplňování sacharidů je zásadní! To se bohužel nikde moc nedozvíte. Já se to dozvěděl až tak, když jsem je doplnil moc rychle a jelikož glykogen váže vodu, tak během dvou dní přibral horentně na váze. To samozřejmě nebylo nic jiného než voda. S tím se postupně tvořil glykogen. Vše doznělo v den D. V tu chvíli se stane to, že jsou svaly napumpované doslova k prasknutí a když je zatížíte, tak kapiláry skutečně popraskají a vy máte pocit, jak když jste po tom nejtěžším závodě v životě. Nohy bolí, nejdou ohnout v kolenou. Svaly pálí, což je způsobené i přemírou glykogenu, který když se začne pálit, tak jeho odpadním produktem je laktát. Výsledkem je už při malé intenzitě svalová dysfunkce. Až taková, že při přetížení je sotva možné chodit.

Co s tím?

Vyrovnat se s tím, že se na něco člověk rok připravuje a pak to neprodá, ačkoliv do poslední chvíle byl v životní formě, je velmi těžké, ale bohužel i to sport přináší. Byla to pro mne největší lekce, kterou jsem kdy od běhu dostal a doufám, že už takovou nepodstoupím. Hledat motivaci do dalšího startu na takovém závodě je obtížné, ale nutné! Zásadní je, jak moc tato zkušenost ovlivnila výkonnost a svalovou funkci. Nyní už mohu snad říct, že je vše v normálu a cesta k tomu nebyla opět snadná. Hned po MS bylo nutné se zbavit vody, tzn. málo pít (cca 1l denně), pít urologické čaje, zjistit stav krve, zdali nedošlo k odplavení minerálů. Vše naštěstí postupovalo nadějně k tomu, abych už týden na to mohl být součástí štafety slavné Outdoortrophy v Rakousku. To se opravdu podařilo a ohromnou zásluhu na tom mám MUDr. Jan Hiblbauer z URAN+, který dohlíží již delší dobu na můj zdravotní stav. Bohužel nyní vidím, že stačila tři dny před MS konzultace a mohlo být vše jinak, neboť jeho zkušenosti ze světa kulturistiky jsou výjimečné a moc dobře ví, jak operovat s takovou dietou.

Závěrem!

Že dieta funguje je nezpochybnitelné! Důkazem je třeba vynikající výkon Roberta Krupičky, který 6. místem dosáhl v Itálii na famózní výsledek. Principiálně jsme přitom udělali oba to samé, akorát s jinou intenzitou a výsledek? V případě potřeby a dotazů ohledně diety mi klidně napište, přeci jen na internetu se dozví člověk jen ten hrubý princip, ale detaily za hranou už nikoliv. Nepřál bych nikomu podobnou zkušenost!

Archiv příspěvků