PARTNEŘI

Milan Janata

Trofeo Vanoni

Závodní sezóna nemůže trvat věčně a ta další, pro mě už dvanáctá, je minulostí. Poslední větší závodní start jsem absolvoval na závodě s nádhernou atmosférou v nádherné kulise italských hor. Bylo to tak trochu symbolické zakončení sezóny v které jsem závodil převážně v cizině a převážně v horách. Trofeo Vanoni je závod pořádaný v malebném městečku Morbegno na počest válečných událostí v tomto kraji. Závod tříčlenných družstev je velmi oblíbený a mnoho výprav ho pojímá jako oficiální reprezentační událost. Už samotné zahájení připomíná evropský, či světový závod. Průvod s vlajkonoši jednotlivých zemí a výprav jej následujících je událostí pro celé městečko. Po položení věnců k pomníku padlých a povinné mši v kostele je teprve možno závod považovat za zahájený. Už tak elektrizující atmosféru to ještě vybičuje a druhý den na startu stojí téměř dvě stovky tříčlenných štafet. Na každého člena čeká stejný úsek lehce přes 7km dlouhý, ale zato velmi náročný svým převýšením. Specifikem je zejména ostrý seběh, který následuje po cca 4,5km  výběhu. Zde dochází k silnému zatížení svalů a následný těžký, rychlý, místy technický seběh dokáže se svaly udělat opravdu své. Druhý den pak mnoho ze závodníků sotva chodí. Vždyť už před odjezdem mě kolegové varovali, že si týden pořádně nezaběhám. Vzhledem k tomu, že ale tímto závodem pro mě sezóna skončila, tak jsem s tím neměl problém. Nicméně musím potvrdit, že první bezproblémový běh jsem si užil až následující sobotu.

Samotný závod probíhal velmi emotivně. Závody štafet mají vždy něco navíc a to se opět v Morbegnu potvrdilo. Měl jsem štěstí běžet ve skvělém týmu po boku běžců ze Salomon týmu Janem Janů a Romanem Skalským. Honza první úsek opravdu rozjel naplno a pohled na jeho vítězství v úseku dával vědět o tom, že bude s největší pravděpodobností i držitelem nejrychlejšího času dne a to bylo jeho hlavním cílem. Ve svém běhu dokázal přímo porazit například skvělého Itala Baldacciniho, což dokládá světovou extra třídu. Patřičně nahecovaný vběhl do svého úseku Roman. Vyrovnanost startovního pole na sebe nenechala dlouho čekat a brzy se přes Romana přehrnuli skvělé evropské tými Francie, Itálie, Slovinska atd. S vypětím všech sil jsem dostal štafetu na stále výborném sedmém místě. Mým hlavním cílem bylo závod nepřepálit, abych dokázal v těžkém seběhu alespoň trochu pracovat. To se podařilo, ikdyž absence rychlých tréninků byla znát a rozhodně jsem se nepohyboval v komfortních zónách. Už na startu prvního úseku bylo jasné, že již tak těžkou trať znepříjemní déšť. Honza na to ještě reagovat téměř nemohl, protože první kapky spadly přesně se startovním výstřelem, ale já už jsem hodně zvažoval jaké obutí zvolím. Nakonec jsem vsadil na osvědčené Salming Trail, v kterých jsem absolvoval například i MS v dlouhém horském běhu, nebo světový pohár na Grintovec. V prvních metrech závodu byly kostky na kterých bylo třeba nasadit rozumné, ale přesto rychlé tempo. Já jsem zvolil okolo 3:20/km a když asi po pětistovce přišel kopec, tak se mi mezičas zastavil nakonec přes pět minut na kilák. Byl to opravdu poctivý kopeček. Bohužel klouzavé kameny mi jeho zdolávání neulehčili a chvílemi jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší běžet třeba i v silničních Speed, které by možná k hladkým kamenům přilnuly lépe. Skutečně to byla velmi různorodá a specifická trať na kterou se jen těžko něco vymýšlí. Z kostek, přes dlážděný úzký chodník, travou a opět po kamenech jsem se dostal na silnici, kde bylo nutné v pokračujícím kopci tempo navýšit a trochu se zmáčknout. Překvapivě jsem docela cítil sílu a nebyl problém držet tempo. Za sebou jsem cítil dotahujícího Ira, které úsek nahoru běžel suverénně a postupně se ke mě přiblížil. Z asfaltky následoval nejtěžší úsek přímo do břehu mezi kořeny po úzké pěšině. Zde jsem se cítil nejlépe. Přesně v takovém terénu jsem letos naběhal nejvíc kilometrů. Po chvíli jsme vběhli na horskou silnici, která nás zavedla až na mezičas na kopec.  V mém podání přesně to, co jsem chtěl. Okolo 22:30min. Přesně zde jsem se nechal Irem předběhnout a čekal, že v seběhu budu číst jeho stopu. To se ovšem vůbec nekonalo a hned po prvních metrech seběhu jsem ho nechal za sebou. Na jeho čase by se dalo názorně ukázat, jak je umění seběhu na takových závodech důležité. Do kopce mě neskutečně zválcoval a stáhl určitě půl minuty. V jednotlivých výsledcích jsme od sebe pak pouze tuším dvě vteřiny, což deklaruje jeho nemohoucnost v seběhu, neboť i můj průměrný seběh byl tedy docela ziskový s tímto soupeřem. První metry seběhu vedly opět mezi domy, po hladkých dlažbách, na kterých by asi těžko držely jakékoliv boty. Trochu bruslení, přeběh silnice a seskok z první typické zídky, kterými je tento závod proslulý. Rychlý, ale technický seběh mi v těchto pasážích svědčil a cítil jsem, že není kam se hnát, neboť za mnou nikdo není, ale to by nesměl být seběh, aby si toto člověk mohl říct. Během chvíle „jištění“ jsem měl na zádech Itala, nebo spíš hned vzápětí on měl na zádech mě, asi na deset vteřin. Místní borec ukázal perfektní znalost trati a nebylo možné ho stíhat. Další soupeři už ale nepřiběhli a tak jsem celkem v poklidu mohl mířit do cíle na osmém místě. Druhým českým týmem na startu byl silný tým Roberta Krupičky, který právě finišoval a převzal štafetu od Pavla Brýdla a Honzy Havlíčka. Tušil jsem, že tento tým bude těsně za námi, respektive budeme s ním v souboji a to se potvrdilo. Kluci z týmu mi pár set metrů před cílem v konci seběhu hlásili, že je Robert kousek za mnou, ale já už jsem to nevnímal a ačkoliv jsem běžel celkem svižně, tak jsem si jistil výsledek. Robert nakonec doběhl pouhých 10s za mnou a já jsem byl rád, že jsem o něm nevěděl, protože by mě to stálo asi hodně nervů. Pro české barvy tedy osmé a deváté místo bylo uspokojivé, ikdyž malinký červíček pochybnosti tam byl. Letos byla solidní šance třeba i na absolutní vítězství za předpokladu, že by spolu běželi tři nejlepší čeští vrchaři. I tak bylo ale vyhlášení pro českou výpravu velice příjemné. Nejen že Honza Janů opanoval nejlepším časem závod mužů, ale také ženy zazářili. Pavla Schorná Matyášová dominantně zvítězila a její úspěch podtrhla Kamila Gregorová třetím místem. Ženy zde štafety letos neměli a tak se mohou těšit za rok, kdy bude akce italským mistrovstvím ve štafetovém běhu mužů i žen. Ačkoliv je to lidově řečeno „raubírna“, tak má tento závod duši a takových není moc a je třeba si jich vážit. Proto za rok snad zase hurá do seběhu!

City cross run Prague

City cross run Prague byl stejně jako loni výjimečnou událostí. Unikátní trať, na které občas opravdu nemáte pocit, že se nacházíte na území hlavního města, přilákala mnoho nadšených běžců, ale také absolutní českou špičku. Pro tým Salming se již tato akce stává speciální nejen po stránce sportovní, ale také společenské. Druhým rokem se zde sešel téměř v kompletním složení a byl vidět! O vítězství Vítka Pavlišty (Silvini Madshus) bylo rozhodnuto hodně záhy po startovním výstřelu. Už na petřínském kopci měl znatelný náskok a o to zajímavější byl souboj o další pozice. David Vaš (Salming) se rozhodl udávat celkem vysoké tempo a za ním se seřadil zbytek favoritů na stupně vítězů – Mrázek (Salomon), Hudec (Svět běhu), Hájek, Janata (oba Salming). Chytře z povzdálí situaci sledoval Tomáš Eisner (Salming), který nakonec všem zmíněným vypálil rybník. Skupinka se začala trhat již v seběhu z Petřína a do úniku šel Vaš s Hájkem s nepatrným náskokem před Janatou. Asi v polovině trati se začal vpřed posouvat Eisner a svou stíhací jízdu dotáhl asi na desítce až k boji o druhé místo. Rozhodoval poslední kopec, na který v cíli mnoho účastníků poukazovalo. Ne snad ve zlém, ale spíše jako na zlatý hřeb celého závodu. Zde začal zaostávat jinak velmi aktivní Vaš a bylo jasné, že o stupně vítězů se popere další dvojice Salming teamu Eisner, Hájek. Prvně jmenovaný nastoupil celkem brzy a dle jeho vlastních slov se až na cílovou pásku obával o výsledek. V poklidu poté doběhli další v pořadí 4. Vaš, 5. Janata, 6. Hudec, 7. Mrázek. Aby toho nebylo málo, tak ještě 11., 12. a 16. místo patřilo Salmingu, který prokázal velkou sílu nejen v závodě, ale také v týmovém duchu po závodě.

ČSOB Maraton Hradec Králové

Stejně jako několik dalších metropolí v Česku má i Hradec Králové svůj běžecký svátek v podobě půlmaratonu a maratonu, který se tradičně koná na začátku října. Svým objemem dva a půl tisíce běžců se akce řadí mezi opravdu ty nejmasovější nejen v kraji, ale i v celé republice. Není se co divit, že nejen pro místní, to bývá jednoznačný vrchol podzimní běžecké sezóny. Organizátor Sportvisio o.s. umí uspořádat závod nejen pro širokou veřejnost, ale do svých plánů ho čím dál častěji volí i absolutní česká špička. V minulosti to byl například Lukáš Olejníček, Pavel Dymák, bratři Kučerové. Letos si do Hradce pro vítězství přijel Vít Pavlišta, který o půl minuty překonal Jana Kohuta.

Po 3. a 6. místě z minulých let jsem pro letošek zvolil dvojnásobnou distanci, tedy maraton. Tato volba byla logickým vyústěním celé sezóny, kdy jsem se připravoval zejména na MS v horském maratonu (10. místo) a tedy půlmaraton by na mě byl zřejmě rychlý. Brzy po startu, který má už své pevné místo v centru Hradce Králové na Malém náměstí, své ambice ukázal David Pecina (loni druhý 2h 41min). Vzhledem k absolutní specializaci na horské běhy a nabitému kalendáři (25.9. první na Madeira Uphill 2000) jsem nestihl takovou přípravu, kterou by si maraton zasloužil a bylo proto jasné, že cílem bude běžet spíše takticky, než na rekordní čas. S Davidem jsme se brzy ostatním soupeřům hodně vzdálili a vše naznačovalo tomu, že si to rozdáme mezi sebou. V úvodu jsme velkou část běželi bok po boku. To se začalo měnit až při prvním klesání ke Stříbrnému rybníku, kde David znatelně zrychloval stabilní tempo 3:40/km až k hodnotě 3:30/km. To jsem si vědom svých možností raději nedovolil a běžel vyrovnaně. Tím pádem jsem poté musel svou ztrátu od Zděné boudy dohánět. V druhém okruhu se to povedlo a dokonce jsem se osamostatnil na čele (půlmaraton 1:18:33 min), ale pouze do již zmíněného „seběhu“, kde se opět vše zopakovalo stejně jako v prvním kole. Třetí okruh hradeckými lesy byl nejdramatičtější. Za metou půlmaratonu jsem začal pociťovat hamstringy. Náběhy na křeč způsobené jednoznačně absolutní absencí tréninků na asfaltu. Musel jsem změnit techniku běhu a ještě více se soustředit na občerstvení. Soupeř mi začal v davu půlmaratonců, do kterého jsme vběhli, mizet. Postupně jsem začal bojovat spíše se svými svaly. Boj je špatné slovo, ten bych nikdy nevyhrál, proto jsem se spíš soustředil na kooperaci tak, abych mohl závod, ve kterém jsem po celou dobu cítil fyzicky velké rezervy, dokončit a ještě třeba s výsledkem něco udělat. Naštěstí má taktika zabrala a postupně jsem mohl opět zkoušet tlačit na tempo a dostat se tak alespoň do odpovídajícího zadýchání, které finiši maratonu sluší. David už měl náskok téměř minutu, ale maraton je dlouhý a tak jsem nic nevzdával, což se nakonec ukázalo jako rozhodující. Od 38. kilometru jsem viděl, že mi soupeř dává šanci na zvrat a každým krokem jsem se přibližoval a zároveň zvyšoval tempo, protože vidina vítězství mi dávala novou energii do žil. Na 40. kilometru jsem už viděl, že by to opravdu mohlo vyjít a když jsem Davida doběhl, tak jsem hned nastoupil, abych neriskoval ještě nějaké komplikace. Během chvíle se mi podařilo vybudovat si znatelný náskok, který jsem poté již jen raději kontroloval, protože křeče byly stále „za dveřmi“. Bylo by smutné o vše přijít v posledním kopečku, ale to se nestalo a mohl jsem si tak naopak užít chvíle slávy, kdy jsem jako první protnul cílovou pásku v nakonec celkem dobrém čase 2:37:07 min. I tak je ale třeba vyseknout poklonu druhému v cíli, který si zaběhl osobní rekord o téměř čtyři minuty a bojoval jako lev. Ve zpětném zrcátku vidím, že svou roli v mém problému na trati hrál i déšť, díky kterému jsme hodně prochladli, ale to je maraton. Tam běžec zažije všechny pocity. Zátopek to vystihl přesně: „Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“

 

 

Runners Camp učí vojáky techniku běhu nejen pro horské tratě

6.10.2016 • Na Brádlerových Boudách nedaleko Špindlerova Mlýna se první říjnový týden v rámci výběrové tělovýchovy koná letos již druhý Runners Camp. Navázal tak na pilotní projekt uskutečněný v roce předešlém. Jedná se o sportovní program zaměřený na běžecké aktivity, metody a formy běžeckých tréninků, ale i životosprávu a výživu sportovce.

Runners Camp organizuje 15. ženijní pluk Bechyně a letos se jej účastnily více než čtyři desítky nadšenců z velení a štábu pluku, 151. ženijního praporu Bechyně a 153. ženijního praporu Olomouc, pro které je připraveno téměř 100 km běžeckých tras v náročném horském terénu.

Příslušníci 15. ženijního pluku na trase při společném výběhu
Příslušníci 15. ženijního pluku na trase při společném výběhu

Na soustředění byli přizváni odborníci specializující se na oblast běhání a účastníci kempu tak dostanou průpravu, jak správně trénovat a jaké formy a metody lze využít k dosažení požadované výkonnosti a výsledků.

Zkušenosti předávali běžecké špičky ČR

„Formou teoretických přednášek a především praktickou ukázkou chceme dát těmto ‚zapáleným‛ běžcům návody a doporučení, jak pracovat na běžecké výkonnosti. Naučit je pracovat s rozvržením sil a běhat technicky správně, protože technické provedení determinuje konečný výsledek,“ vysvětluje Radoslav Groh, jeden z trenérů zaměřující se na běžecké aktivity v horském terénu, skyrunning a skialpinismus (v současnosti jde o jednoho z nejlepších českých sportovců v horském běhu a marathonu).

„Když se připravuji na nějaký běžecký závod, tak trénuji sám. Tady je výhoda tréninku ve skupině. S ostatními účastníky si vyměňujeme zkušenosti a velkým přínosem je možnost popovídat si o nejnovějších trendech a poznatcích v této oblasti s běžeckými špičkami u nás v republice. Jejich praktické zkušenosti určitě využiji při svých trénincích a snad mi to pomůže posunout se zase o kousek dál,“ říká jeden z účastníků soustředění.

Ovlivňující faktory – terén a počasí

Krkonoše, jako místo konání běžeckého kempu, nebylo vybráno náhodou. V okolí je naprosto unikátní terén pro trail running – horské běhy. Je tu řada běžeckých okruhů a možností, místní terén je srovnatelný s terénem v Alpách. Vše je ve vysoké nadmořské výšce a účastníci tak mohou běhat do prudkých kopců, i několikakilometrové úseky relativně po rovině. Je zde tedy značná variabilita běžeckých tras, terénů a povrchů.

„Terén je pro běžce jedním z nejvíce ovlivňujících faktorů. V takovémto prostředí je fyzická zátěž daleko vyšší. V členitém terénu musí zvážit každý svůj došlap a od toho se odvíjí i technika běhaní. Mimo to nám ‚přeje‛ počasí. Teploty klesly k nule a všichni na vlastní kůži zjišťují, že velkou roli hraje i termoregulace organismu. Proto není dobré podceňovat sportovní oblečení,“ říká velitel soustředění kapitán Eduard Zíka.

Důležitá je regenerace i strava

Tréninky jsou koncipovány jak výkonnostně, tak regeneračně. Za tímto účelem byla na soustředěném výcviku i fyzioterapeutka, která provedla instruktáž protahovacích cviků zatěžovaných svalových skupin při běhu a objasnila význam regenerace pohybového aparátu při pravidelném tréninku.

V programu soustředění nezůstala opomenuta ani problematika výživy. Mimo prezentace výživového specialisty byl pro účastníky kempu sestaven jídelníček dle zásad zdravého stravování a pravidel výživy vhodných pro běžce.

Jelikož vojáci tento sportovní program hodnotí velmi pozitivně, plánuje 15. ženijní pluk, že příští rok uspořádá třetí ročník Runners Camp.

zdroj: http://www.acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/runners-camp-uci-vojaky-techniku-behu-nejen-na-horach-127362/

O pohár Sedloňova

Pro vítězství v 46. ročníku silničního běhu na deset kilometrů „O pohár Sedloňova“ si s více než minutovým náskokem na druhého Milana Janatu doběhl KAMIL KRUNKA z SK Nové Město nad Metují. S výkonem i s dosaženým časem 33:32,55 byl spokojen. „Držel jsme stále stejné tempo, samozřejmě v kopcích jsem přirozeně trochu zpomalil. S výkonem jsem spokojený,“ řekl po doběhu vítězný běžec.

 

 

Jak vypadala spolupráce s druhým Janatou? Skončila asi brzy, že?
Do druhého kilometru jsme se střídali ve vedení, potom jsem si vše odtáhl sám. Jen jsem se snažil běžet rovnoměrně, aby mně nedošly síly.

Návrat na známou trať jste oslavil další výhrou.
To je pravda. V minulosti jsem zde třikrát či čtyřikrát vyhrál. Naposledy před pěti lety. Letos jsem oslavil vítězný návrat. (úsměv)

Přerušil jste vítězný hattrick Janaty, co k tomu říct?
Milan je výborný běžec, v letošní sezoně měl jiné důležitější vrcholy a tento závod bral jen v rámci přípravy. Jsem samozřejmě rád, že se mně ho podařilo porazit a v Sedloňově vyhrát.

Co vás ještě čeká do konce sezony?
Příští víkend se zúčastním Velké ceny Metuje, kterou pořádá můj mateřský oddíl SK Nové Město nad Metují. Účast na tomto závodu je takřka povinná a pro mě je to speciální záležitost. Je to závod, který mně přirostl k srdci. Pak se zúčastním dalšího tradičního běhu Hronov – Náchod. Pocházím z Náchoda a nejen proto je to pro mě vrchol sezony.

Janata přiletěl z Madeiry a hned zamířil obhajovat vítězný hattrick

V uplynulých třech ročnících sedloňovského závodu vystoupil MILAN JANATA vždy na nejvyšší stupínek, letos se musel spokojit se stříbrnou pozicí.
„Vyhrát počtvrté za sebou nevyšlo, ale já jsem rád, že tady můžu vůbec být. Dnes ve dvě hodiny ráno jsem přiletěl z Madeiry, kde jsem absolvoval těžký horský půlmaraton,“ sdělil v úvodu rozhovoru běžec, reprezentující barvy týmu Salming.

Povídejte, jak jste na Madeiře dopadl?
Vyhrál jsem. Bylo to úspěšné zakončení mé letošní vrchařské sezony. Letos jsem se totiž definitivně dal na dráhu horského běžce. Z jara jsem se připravoval na horské půlmaratony a maratony. Cílem byl světový šampionát v horském maratonu, na kterém jsem získal desáté místo. Myslím si, že to byl můj nejlepší životní výsledek.

Pojďme zhodnotit závod v Sedloňově. Jak se vám běželo?
Věděl jsem, že přijede Kamil Krunka a nechtěl jsem mu to dát zadarmo. Ze začátku jsem s ním zkusil držet tempo, ale postupem času bylo jasné, že únava po půlmaratonu a letu z Madeiry bude znát. Předpokládal jsem, že pokud nebudu na kopci nad Sněžným s dostatečným náskokem, že to stejně nevyjde. Kamil je velicerychlý, v seběhu by mě stáhl. V podstatě nebylo o čem hovořit po třech kilometrech, kdy mě začal utíkat a vše bylo jasné. Pak jsem si držel své tempo, abych ušetřil síly pro zbytek sezony. Prohrát s takkvalitním soupeřem není ostuda.

Přibližte program akcí, které letos ještě absolvujete.
Za týden jsem přihlášen na maraton do Hradce Králové, ale nevím, nevím… Účast zvažuji, protože startem na Madeiře se mně trochu nabourala příprava. Ale horský půlmaraton byl pro mě hodně důležitý a dal jsme mu přednost. Když budu na hradeckém maratonu startovat, tak to bude velká neznámá. Tečku za sezonou udělá city kros v Praze, ale to je pro mě spíše společenská událost. Pak už odpočinek a příprava na příští sezonu, jejímž vrcholem bude mistrovství světa v horském maratonu.

Autor: Leoš Dragúň
Zdroj: http://rychnovsky.denik.cz/ostatni_region/krunka-slavil-vitezny-navrat-20161006.html

Madeira Uphill 2000

Last minute ve všech smyslech, to pro mne znamenal závod Madeira Uphill 2000. Na plánování a přípravu opravdu moc času nebylo a rozhodnutí padlo v podstatě z hodiny na hodinu. Vše se ale podařilo včas zajistit i díky dobré komunikaci z portugalské strany a mohl jsem se tak 25.9. postavit na start půlmaratonu, který měl cíl na třetí nejvyšší hoře Madeiry Pico do Arieiro (1818 m n.m.).

Na Madeiru jsme přijeli v pátek v podvečer a hned v sobotu se pokoušeli zajistit startovní číslo, což se bohužel nepodařilo, ale skupinky běžců rozcvičujících se na pobřeží naznačovaly, že jsme na správném místě. Madeirská rána jsou v tomto ročním období specifická dlouho trvající tmou a rozednívá se až okolo půl osmé, osmé a tak rozklusání na start proběhlo ještě za svitu pouličního osvětlení, neboť start byl naplánován už na 8:30 h. Poloha hotelu necelé tři kilometry od přístavu ve Funchalu nám hodně usnadnila logistiku a když jsem dorazil na start, tak již vše probíhalo v plném proudu. Rychlé vyzvednutí čísla, rozcvičení a zjišťování detailů jak se Kačka dostane do cíle a oba potom dolů. Velice přátelská atmosféra naznačovala, že nebude nikde sebemenší problém a bylo to tak! Na hlavní třídě Funchalu se vše na čas dalo do pohybu a první metry závodu byly velice příjemné. Nicméně jsem znal parametry dvou tisíc výškových metrů, které jsem měl před sebou a proto každý metr závodu po rovině měl v podtextu skryté o to větší následující stoupání. To jsem záhy začínal vnímat. Od počátku se v hlavním poli moc nezávodilo, ostych z kopce, který na běžce čekal byl asi znát a proto jsem využil příležitost a vydal se vpřed za běžcem, který běžel štafetu, neboť jako vložený závod probíhala i štafetová část. Bohužel brzy jsem zjistil, že právě tento závoďák start spíše přepálil a proto jsem ho v podstatě jen minul. To už jsem ukrajoval druhý kilometr a ještě dvacet jich měl před sebou. Stoupání se začalo brzy utahovat a dobrým zjištěním bylo, že nohy pracují jak mají, protože při pátečním rozcvičení jsem se cítil jako po závodě. Zřejmě vlivem přesunu, nedokonalého vyladění na závod, s kterým jsem do středy nepočítal, kdo ví. Ale nyní to šlo a to bylo hlavní! Na druhou pozici se již prokousal německý běžec, s kterým jsem před startem prohodil pár slov a tušil, že to bude největší soupeř. Veškerá taktika šla nyní stranou. Náskok už byl celkem kvalitní a profil stále prudší, ovšem nic rozhodnuto, teprve třetina závodu. Atmosféra při průběhu metropolí Funchal byla velmi pěkná, místní běhu fandí a to doslova. Přes známou horu Monte jsme se prokousali do spáleniště, kde v létě několik žhářů vykonalo opravdu nechutný čin, ale příroda si poradí se vším a to se zde už naplno projevuje. Nicméně popel a prach jsme doslova pocítili. Support v podobě hlavního pořadatele v jednom autě a Kačka v druhém mi nenechali vydechnout a hnali kupředu. Cítil jsem, že jim záleží na tom, aby se dnes udělal zejména dobrý výkon a proto jsem se snažil držet tempo. V polovině závodu mi Kačka hlásí aktuální info od znalého pořadale: „druhá polovina je lehčí, až poslední čtyřka je kopec“. V tu chvíli se mi tato informace se hodí, přeci jen jsem na čele od prvních metrů a monotónní stoupání si vybírá svou daň hlavně v hlavě. Koncentrace trochu uvadá a cítím, že právě v tuto chvíli je fajn, že se okolo motají policisté na motorce a doprovodná auta. Všichni mi pomáhají trochu zapomenout na ten kopec, který mě ještě čeká. Informace jsou pravdivé a opravdu se silnice narovnává, ale opět je tu ten otazník, co tedy bude poté, když průměrně musí být stoupání okolo 100 m na kilometr? Madeira je známá hlavně svou překrásnou přírodou a proto mě trochu mrzelo, že celý závod proběhl po silnici, ale i tak se zde příroda ukázala v krásném světle. Hlavně zajímavé klima. Start 8 m n.m. a poté stále něco nového, od horka přes vichr, mlhu, zimu, déšť až do azurové oblohy. Zkrátka na Madeiře je vše! V poslední pětce jsem už věděl, že mám asi čtyři sta metrů náskok a sám jsem si přepočítával o kolik si mohu dovolit na zbývající části zpomalit. Ikdyž už to bylo zejména psychicky dost náročné, tak jsem se snažil běžet, sic ne zcela naplno, ale rozhodně jsem závěr nevypouštěl, ani to nešlo, to bych se v tom kopci asi zcela zastavil. Před sebou už jsem poměrně dlouho viděl dominantu Pico do Arieiro a cílová rovinka, kterou jsem znal z videa stále nikde. Lidí okolo tratě ale postupně přibývalo a tak už to nemohlo být daleko. Během chvíle už je to jasné, teď si to jen užít, nejde stále jen makat, také něco zažít. Na čas už moc nemyslím, ale o to víc jsem rád, že jsem ho dokázal rekordně stlačit pod 1 h 50 min. V cíli upřímné objetí s pořadatelem, který mě celou dobu doprovázel v autě a sám měl snad větší radost než já, jak jsem to zvládl. Poté už nádherné výhledy, které jsme s Kačkou zažívali jak jen to bylo možné, protože to se jen tak nevidí. Najednou další čeština, kterou jsme zaslechli a zjistili další krajany dlouhodobě žijící na Madeiře. Opravdu krásné setkání a prima atmosféra vyhlášení přímo v srdci krásných kopců. Při sjezdu autobusem jsem skoro nevěřil kam až jsem se tento den vyškrábal a bylo to prostě super stejně jako další týden na překrásném ostrově!

Půlmaraton Český ráj

V krásném prostředí Českého ráje se v neděli 18.9. na podmáčené trati prali běžci s půlmaratonskou distancí. Převážná většina se ale v cíli shodla, že trochu bahna nemůže zkazit takto krásný závod a byli spokojeni. Trať vinutá krásným prostředím pískovcových skal a borových lesů neobsahuje mnoho kopců a spíše je jen příjemně zvlněná. Součet stoupání dosahuje těsně pod 400 m a vede z velké většiny terénem. Tyto fakta na závěr léta přilákaly do kempu na břehu Komárského rybníka téměř šest stovek startujících, kteří společně vyběhli ve dvanáct hodin, přičemž cca na třetinu čekalo pouhých jedenáct kilometrů. Na své si tak přišli i ti, kteří si ještě na celý půlmaraton netroufnou.

Po startu se brzy na čele objevila dvojice favoritů Jan Mrázek (Mapy.cz/Salomon) a Milan Janata (SALMIG / RUN4FUN). Ti vytvořili fungující tandem a několikrát se vystřídali v udávání tempa. Asi na sedmém kilometru, kde lesní cestu zalévaly velké louže každý zvolil jinou stopu a Milan si udělal nepatrný náskok, který se posléze v písčitém mírném stoupání navýšil. Před hradem Kost tak už mohl začít mírně taktizovat a šetřit síly. Do cíle si i přesto „přivezl“ na první pozici něco málo přes minutu náskok a s výkonem byl naprosto spokojen. „Vzhledem k těžkému Dolomitenmannskému startu z minulého víkendu jsem raději nic neplánoval, ale tempo okolo 3:30/km v daném terénu a dobrými pocity je super“ uvedl v cíli. Třetí doběhl loňský vítěz Josef Veber (Tatran Chodov).

 

RedbullDolomitenmann 2016

Dolomitenmann je opravdová oslava extrémního sportu. Vždyť je také označován mistrovstvím světa v závodě extrémních štafet. Tento podnik nemá na světě obdoby a o jeho důležitosti svědčí mnohé. Jasným faktem je účast absolutní špičky ve všech čtyřech disciplinách a to letos závod kolidoval například s MS v běhu do vrchu. I přesto se v běžecké části, která otevírá celé zápolení, na trať vydal nepřekonatelný muž z Eritreje Petro Mamu. Nejlepší vrchař světa opět potvrdil svou kvalitu a bezkonkurenčně vyhrál běžecký úsek. Ani to ovšem na Dolomitenmannovi nemusí nic znamenat. Pouze vyrovnanost celého týmu může slavit úspěch. Petro měl skvělý tým. Na kole s ním jel například český top biker Kristian Hynek, který také vyhrál svoji disciplínu, ale celkově to stačilo až na třetí místo. Extratřídu ukázal pořadatelský Redbull, jehož tým celkově zvítězil, když mu na kole do pedálů šlapala další megastar Alban Lakata. Až na pátém místě se umístil tým Kolland Topsport International, jehož součástí byl jen těsně čtvrtý olympionik z Ria Hannes Aigner. Perfektní výkon předvedl na prvním úseku Robert Krupička. Nestárnoucí matador místního závodu předával na neuvěřitelné čtvrté pozici. Na sociálních sítích to popsal nejlépe jak mohl. „Včera jsem měl raketový nohy“ a na svých stránkách k tomu dodal „letošní Dolomitenmann byl pro mě nejdůležitější závod roku a povedl se mi!  4 místo a čas 1:26,20 je hodně nad plán a mé očekávání“. I tyto slova svědčí o tom, jak důležitý závod Dolomitenmann je. Pro mě to byl po MS v dlouhém horském běhu, kde jsem obsadil 10. místo (více zde) druhý velký závod roku a vyvrcholení letošní sezóny. Tomu odpovídala příprava, v které jsem musel podstoupit tréninky nejen dlouhých horských běhů například z Hostinného na Černou horu a zpět, ale také opakované výběhy sjezdovky na Zvičinu. V takových trénincích jsem zdolával výškový rozdíl až 1500 m a v sobotu 10.9. z toho těžil. Hned po startu se v tradičně elektrizující atmosféře vpřed vydali favorité černé pleti a za nimi drželi krok nejlepší Češi (Krupička, Lichý, Fejfar, chvíli dokonce Srb). Já jsem byl raději opatrný, místní trať dobře znám a proto jsem vše raději kontroloval za nimi. Po třech rovinatých kilometrech přichází ostrý kopec, kde se na kilometru nastoupá až 350 metrů a tempo z 3:20/km klesne až někam nad 9min/km. V tu chvíli už jsem se pohyboval někde okolo osmnácté pozice a postupně se dotahoval k dalším krajanům a prvnímu amatérskému běžci jímž byl Martin Stofner z Itálie. Pátý a šestý kilometr je odpočinkový a všichni jsme se chystali na to, co přijde. Výstup borůvčím k žebříku, ano čtete správně. Trať je zde tak příkrá, že na zdolání tohoto úseku se používá žebřík. Za ním se trať láme do druhé poloviny, té těžší. Ondru Fejfara jsem zde měl opravdu na dosah a po jeho urputném cestování z USA, kde startoval v závodech světové skyrunningové série to vypadalo, že bych ho mohl dostihnout. To by ovšem nesměl být Dolomiťák, kde i zdánlivě malý rozestup znamená minuty a Ondra se po občerstvení ještě vzepjal a vybojoval čtrnácté místo celkového pořadí hned za Tomášem Lichým, který byl dvanáctý. Po borůvčí už pomalu přicházejí ke slovu kameny, suťoviska a kousek před cílem dokonce horská pěšina. Ta se ale pozvolna ztrácí a sklon vzrůstá. V tu chvíli běží/lezou běžci téměř po paměti, jen za zvukem komentátora a fanoušků v cíli. Tato pasáž je místy náročná i na orientaci. V totální únavě, kdy nohy pálí a člověk má co dělat, aby nepřepadl na záda a udržel dopředný pohyb už vidí před sebou v mlze mávajícího paraglidistu, který nedočkavě chce vyrazit do závodu. Pak už jen plácnutí kamaráda do ruky a uvidí se, co z toho bude. Loni jsem po závodě vesele spěchal z kopce dolů, abych stihl povzbudit kamarády, protože jsem tušil dobrý výsledek, který nakonec opravdu zacinkal a druhé místo bylo neuvěřitelné. Tehdy jsem si přál, aby se to vše ještě jednou zopakovalo, ale nevěřil jsem tomu, že to přijde hned následující rok. Předávka na 20. místě celkově, ztráta na prvního amatéra sice znatelná, ale na další dva téměř žádná a ačkoliv jako bramborový amatér, tak jsem předával s dobrým pocitem a opět mohl spěchat do centra závodu v Lienzu. Kamarádi z týmu TECHNIKA BRNO EXTREME ABUELO bojovali jako lvi. Nejlépe se se svou disciplínou popral Jan Jobánek, který předvedl 10. místo a po Jakubu Beňovi (34. nejlepší paraglidista) předal Pavlovi Srbeckému již na druhém místě v kategorii amatér a 15. místě celkově při účasti 110ti týmů z celého světa. Bylo pak opět fantastické běžet po břehu řeky a moci Pavla povzbuzovat, ale zároveň hlásit, že je zapotřebí už jet jen „na jistotu“, protože je to v kapse! Pavel svou roli splnil, stejně jako všichni v týmu a proto jsme mohli před přeplněným náměstím v Lienzu vystoupat na druhý stupínek.

K pozastavení možná stojí to co vlastně znamená amatérská a profi kategorie Dolomitenmanna. Závod je rozdělen na profi a amatéry. Je to určené vždy výsledkem z loňského roku. Kdo chce startovat v amatérech, tak nesmí být rok předtím do dvacátého místa ve své disciplíně, přičemž stačí, aby pouze jeden člen týmu byl lepší a hned jde celý tým do profi. V profi se bojuje o peníze, kdežto v amatérech o věcné ceny. Vždy jde ale o obrovskou prestiž a vše dospělo k tomu, že ani amatéři zdaleka nejsou amatéři. Stačí si jeden rok počkat a v závodě nefigurovat a hned ten další může být „amatérem“ kdokoliv. Proto se běžně stává, že za amatéry startují velká esa světového sportu jen proto, že to zkrátka pravidla o účasti dovolují a loni například v závodě nikdo z týmu nebyl. Já jsem se letos bohužel pro příští rok také vyoutoval (umístění v disciplíně do 20.místa) a tak mě čeká buďto profi kategorie nebo rok pauzy, abych mohl být napřesrok opět amatér. Ačkoliv to tedy vypadá, že amatér vrs. profi znamená něco vypovídajícího o přístupu k danému sportu nebo profi smlouvě s týmem, tak v tomto závodě to tak není. Letos to byl dost boj o start v amatérské kategorii. Dokonce jeden z týmů můj start v této kat. protestoval, vzhledem k výsledku na MS a ve světovém poháru, ale pravidla závodu jsou jednoznačná a tak nebylo o čem mluvit.

Aktiv Lauf Lunz am See

Bezprostředně po nedělním Erzberglaufu jsem se v pondělí nachomýtl náhodou k další běžecké akci, kterou byl Lunzer Aktiv lauf. Kros na 8800m, který měl nakonec až překvapivě pěknou zvlněnou trať mi proti všem předpokladům vyhovoval a dle toho i dopadl. Vítězství jsem získal sice až na šestém kilometru, ale právě to jakou cestou jsem se k němu probojoval, mě potěšilo. Po startu, na kterém se tísnilo přes dvě stě běžců se vyrazilo zostra tempem okolo 3:10/km. To se dalo předpokládat, neboť první dva kilometry vedly téměř po rovinaté cyklostezce. Vzhledem k tomu, že se nyní silničním běhům vůbec nevěnuji jsem brzy usoudil, že toto nemohu akceptovat a nechal místního zástupce týmu Koland Topsport běžet na špici a zařadil se na druhé místo. Před druhým kilometrem mě doběhl další soupeř, ale jen na krátko, neboť přišla pasáž, v které jsem až sám sebe překvapil. Táhlý kopec jsem byl schopný zdolat v tempu o třídu rychlejším než soupeři a téměř se dotáhl na čelo závodu. Zcela se to ještě nepodařilo, ale v následné „houpavé“ pasáži podél jezera jsem již byl v kontaktu a přemýšlel, jakou taktiku zvolit. Vzhledem k tomu, že jsem ale viděl, že soupeř spíše vadne, tak jsem zkusil bez vyčkávání hned mírný nástup a během chvíle se osamostatnil na čele a budoval si pozvolna až do cíle náskok, který nakonec vzrostl na půl minuty. Vítězství se vždy počítá a o to více v disciplíně, která by mi v současném rytmu přípravy, po těžkém vrchařském závodě, neměla vyhovovat, ale to je sport, občas těžko předvídatelný.

Archiv příspěvků