PARTNEŘI

Jilemnice – Žalý

Vítězství v Jilemnici zadarmo? Nikdy!

Jilemnice je Mekka lyžařů a sport tu má zcela jiné postavení, než kdekoliv jinde. Byla to jedna z nejúžasnějších věcí, kterou jsem mohl při více než ročním působení v tomto Krkonošském městečku zažít. Proto se sem rád vracím a když je příležitost si zde zazávodit s cílem v těsné blízkosti našeho „base campu“ (pension Panorama Benecko www.pension-panorama.cz) pro veškerá soustředění Run4fun, tak je to velká výzva. I přesto že, mi závod z Jilemnice na Žalý moc nesedí…

Trať která prověří!

Jedná se o velmi intenzivní „desítku“(cca 9,5km), s mnoha kontrasty (+ 600m / -60m). Na trati naleznete vše od rychlých seběhů, po opravdu horské kamenité pasáže, popřípadě louky připomínající sjezdovku. Tempo kolísá od 3:00/km po 6:30/km a kdo není na sto procent připraven, tak to pocítí.

Od startu na čele, v cíli druhý…

Závodů je mnoho a účast tím pádem na tuzemských bězích slábne. V Jilemnici tomu není jinak. Doby kdy na startu bylo 300 běžců jsou pryč a nebýt místního pořádajícího spolku ČKS SKI Jilemnice, tak by i takto pěkný závod neměl důstojnou kulisu. Naštěstí místní to berou jako mistrovství světa a tak závodu nechybí komentátor, kvalitní zázemí, občerstvení v cíli i na trati, či pěkné ceny. Je vidět, že tu sportu rozumí!

To potvrzuje právě i komentátor, který od úvodu informuje příchozí o veškerém dění a historii závodu. Během chvíle všichni ví, že mezi favority patří právě mladí nadějní lyžaři místního spolku, či Martin Berka, několikanásobný vítěz závodu. Na prvním kilometru to nevypadá jinak. Po každoročně „bláznivém“ seběhu z Jilemnického náměstí se vše třídí v náběhu do tzv. „Žlábku“. První kilometr za 3:20 signalizuje solidně rozběhnutý závod a je čas jít na čelo. Na prvním horizontu dobíhám biatlonistu Pavla Dvořáka, ale v seběhu si bere své místo na pár vteřin zpět. Pak už chci ukázat, že se poběží svižně a diktuji tempo do kopce nad Valteřice, bohužel už zde vidím, že ten uvolněný pocit, který zde převládal vloni, chybí a v následném seběhu musím odpočívat, což je vidět i na čase…tento kilometr by bylo třeba běžet pod 3:30, ale mě pípá bohužel o deset vteřin hůře. Na čele se stále nedaří nic moc vymyslet a ačkoliv se snažím být aktivní, tak ve stoupání na Křížovky jsme stále dva a Tomáš Lukeš se celkem bez problémů drží. Průběh cílem dorostenců na Křížovkách zvládáme atleticky a zdá se, že by to konečně mohlo dopadnout, abych se osamostatnil na čele, navíc je před námi pasáž, kterou jsme s Ondrou Fejfarem (několikanásobný vítěz závodu) před měsícem tvrdě trénovali …konečně… pár metrů náskoku, ale pocity stále dost marné, respektive vnímám že to asi nepůjde rozhodnout tak snadno. Nejde o vyčerpání, ale není tam nic víc, chybí dynamika a život, který by v tuto chvíli znamenal zvýšit na posledních deset minut tempo a doběhnout do cíle v čase pod 42min. Chybí tomu tak málo a ve výsledku tak moc. To by znamenalo i spokojenost s predikovaným časem.

Bohužel povedený horský maraton před 14ti dny byl velkou motivací do tréninku. Navíc nohy spolupracovaly jak nikdy po takto náročném závodě a mohl jsem už druhý den po příjezdu absolvovat krátké úseky na dráze a pátý den navázat poměrně náročným několika denním blokem tempových tréninků směřovaných k maratonu 6.10. Nikdy není dobré v tréninku nic dohánět, ale teď času není opravdu moc a tak alespoň vynechávám půlmaraton Český ráj, aby byla možnost trénovat a právě na Jilemnici padla varianta závodit z plného tréninku s tím, že to třeba „bude stačit“… bohužel, nestačilo.

Louka je za námi a stoupáme nejtěžší pasáží lesem po kamenech. Tomáš už je opět v závěsu a je jasné, že na další nástup už není vhodné místo, respektive na něj nemám. Spíš jsem v očekávání kdy vezme otěže do svých rukou a jsem překvapen, že to nepřichází, což dává naději. Dostáváme se do posledních serpentin a do cíle zbývá posledních 500m, plánuji poslední útok cca 150m před cílem. Vidím odbočku na hřeben a poslední zatáčku, ještě mírné zpomalení a vzápětí agresivní nástup. Na pár metrů vyvíjím maximální rychlost, která je v tu chvíli možná. Tomáš je ale připraven, reaguje a uplatňuje svou mladou lyžařskou dynamiku. Po 50ti metrech chápu, že to není cesta a do cíle „docházím“. Na poslední stovce určuje časomíra rozdíl 14s. Výsledný čas vítěze 42:23, oproti 42:37. Tak málo a přeci tak moc…taková je hranice mezi úspěchem a neúspěchem.

Krásný den v Krkonoších!

I přes prohranou možnost zvednout putovní pohár nad hlavu je to pozitivní výsledek. Splnil v podstatě to, co měl. Kvalitní trénink, krásný a pohodový výlet do Krkonoš v krásném podzimním počasí. Snad jen by únava těsně po závodě nemusela být tak velká, ale po pár dnech již vidím, že nebyla… v neděli totiž naprosto ideálním 20km „výklusem“ v tempu 3:53/km a následným 5km opravdu výklusem dávám tečku za dalším blokem maratonské přípravy.  Nyní už jen poslední čtyři těžší tréninky a jde se na věc…

Út 24.9. Trénink RUN4FUN: 3km R, rozcv., 3×100(100mkl), 5x1km ANP(2´P)/3:30-3:25-3:20-3:20-3:15min, 2km V 10,6
St 25.9. 1km R, 10km stup. = 5km OV/20:00 + 5km AE/18:20 = 38:20, 1km V 12
Čt 26.9. Trénink RUN4FUN: 3km R, rozcv., 4x5x100(100mkl), 2km V 9
Pá 27.9. 2km R, 3x3km AE(1km mkl), 1km V 14
So  28.9. 15km volný běh 15
Ne 29.9. 20km OV tj. 4:00/km 20

foto: Jiří Novák, ČKS SKI Jilemnice

Misurina skymaraton 2019

záznam GPS: ZDE , výsledky: ZDE

Misurina je krásné horské městečko rozkládající se okolo stejnojmenného jezera v srdci italských Dolomit v nadmořské výšce okolo 1800 mnm. Dominantou oblasti jsou „Tři věže“, nebo také Tre Cime, či Drei Zinnen… kdo někdy vyrazil do Dolomit, tak určitě o tomto skalním útvaru, okolo 2900m vysokém, zaslechl. Stal se také motivem několika závodů a jedním z nich je právě Misurina skymarathon od organizátorů Tre Cime Experience s délkou 42km a převýšením 3000m. Nádherný avšak velmi těžký závod s pasážemi po řetězech, spoustou těžkých seběhů i výběhů se mi podařil v roce 2017 vyhrát a porazit bronzového z nedávného Mistrovství Evropy ve skyrunningu Daniho Junga (více zde).

Podpora týmu na Dolomitenmannovi!

Pouze hodinu od Misuriny leží Lienz, město, které každoročně první víkend v září ožije ve jménu Dolomitenmana, kde pravidelně startuji za Techniku Brno Extreme (letos vzhledem k 15.místu z loňska vybírám nucenou pauzu pro možnost amatérského startu v příštím roce). Spojení s touto nezapomenutelnou týmovou akcí bylo nasnadě. Závod ovlivnila nepřízeň počasí a po dlouhých letech změna běžecké části na vrchol Hochstein zamíchala kartami. Běžecká část Dolomitenmanna je odjakživa synonymem brutálního běhu do vrchu (12km/+2000m), letos proto možná mnozí podcenili alternativu, která ovšem nebyla o moc snadnější. Technika Brno Extreme zahájila třetím amatérským místem Andreje Paulena, Ondra Fejfar ztratil, ale prodral se do cíle, aby mohla nastat fenomenální stíhací jízda. Někdy se to stane, že když není co ztratit, tak to najednou vše šlape a to se přesně stalo. Do závěrečné části vodáckého úseku vstupovali oba týmy Techniky společně a bylo z toho opět podium, tentokrát 3. a 5. místo. Týmová oslava v cíli, rychlé rozloučení a poté už do Misuriny na zahajovací ceremoniál.

Počasí, které nám svědčí.

Ačkoliv začátek září je v ohledu na počasí v horách velmi stabilní, tentokrát tomu tak není. Předpověď hlásí pouze 4st a od 1800m sněžení, popřípadě vytrvalý déšť. Start v osm hodin ráno, poslední informace o změně trati, která bude velmi podobná té z roku 2017. Tvar osmičky, první okruh těžší okolo již zmiňovaných Tre Cime do výšky 2450m. Hned od úvodu se do čela nikomu nechce, nakonec to na sebe bere vynikající italský skyrunner Luck Cagnati (25. z veleprestižního závodu Siere – Zinnal). Mlha, déšť ztěžují orientaci a Luck vypadá, že ví kudy kam, držím se mu v patách až na nejvyšší vrchol trati. V seběhu potvrzuje své kvality a na čele vytváří nepatrný náskok. Terén je velmi náročný – mokrý dolomitský vápenec nejen že svou barvou sníh připomíná, ale místy i podobně klouže. První změna trati letošního ročníku vede stoupáním do velmi prudkého suťoviska, zde nastává i nejpomalejší kilometr závodu (13:00min). Stoupání do 2300m přináší krom vytrvalého deště první sněhové, spíš ledové vločky, vichr a myšlenky na to, že bunda v povinné výbavě není jen pro nic za nic. Opět velmi náročný seběh serpentinami a pasáže, které jsou opravdu „o život“, potvrzuje Ivan Kestler: „Byla to obrovská rána, chvíli jsem přemýšlel, jestli mám všechny zuby a půl hodiny ze mě tekla krev“. Nakonec se jednalo jen o nepříjemnou odřeninu v obličeji, Ivan zabojoval a doběhl na perfektním 11. místě. Druhá část závodu, trochu závist Luckovi, že mizí do cíle, ale uklidnění, že bude rozhodně „běhavá“, protože se jednalo o totožnou smyčku z roku 2017 akorát v protisměru. I tak nejpomalejší kilometr této „běhavé“ části dosahuje na 9:00min. Jedná se však o krásné, avšak těžké traily plné kamenů, kořenů, nicméně trať již připomíná daleko více terén, který můžeme nalézt i v Krkonoších, avšak se pohybujeme stále okolo 2000mnm. Trochu děsivý je poslední seběh. Vzpomínky z roku 2017 vyvolávají chodecké pasáže po pastvině a to se nyní poběží dolů? Organizátoři ale nic nepodceňují, ačkoliv je opravdu psí počasí, tak každých sto metrů stojí zachumlaný záchranář. Seběh až do úrovně 1700m k chatě, kde povzbuzuje místní personál, to je Itálie! Horský běh opravdu milují a i tato scéna to potvrzuje. Jen pár kilometrů do cíle připomínající běh v potoku, který se utvořil úzkou pěšinou. Naštěstí Salming Trail 5 drží jak přibité, díky za to, že jsem v pořádku opět u jezera! Poslední rovinka, ruce nad hlavu a obhajoba titulu z roku 2017 je tu…konečná délka 39km potvrzuje lepší čas oproti 2017, avšak při stejném převýšení. V průměru na kilometr téměř totožně okolo 6:00min. Vyhlášení ve velmi přátelském duchu, skvěle zajištěné a proto jistě na viděnou příště, nejspíš za dva roky, protože příští rok by měl opět dostat přednost Dolomitenmann…nebo stihnout oba?

 

NOVÝ REKORD OKOLO STRAČOVA

Nový účastnický rekord oslavil 6. ročník běžeckého závodu na pět a deset kilometrů v sobotu 16.3. ve Stračově. Velký chumel 162 běžců a běžkyň se vydal na závodní trať přesně v 10:30 hodin v čele s novomanželskou dvojicí Michalem a Martinou Majorošovými, kteří si své ano řekli před místním kostelem o hodinku dříve a takto se rozhodli vstoupit do společného životu. Celé startovní pole jim popřálo šťastnou cestou životem a pak již nastal opět soutěžní boj, který Stračov v minulosti zažil několikrát. Na startu nechyběli běžci a běžkyně, kteří již ochutnali vítězství na místním podniku. Byl to například Kamil Krunka, Miloš Kratochvíl, nebo Radka Hanzlová. Favorité své role potvrdili a Kamil Krunka proběhl neohroženě vítězně cílem v čase 33:33 min, Radka Hanzlová zaostala za prvním mužem pouze o rovných pět minut, což je skvělý výkon. Podmínky rychlým časům zcela nepřály. Mírný, ale vytrvalý vítr komplikoval život zejména osamoceným závodníkům, kteří se nemohli schovat v chumlu ostatních. O překvapení se posnažil místní matador Adrien Zámečník, který přes své mládí vtrhl do závodu a na prvním kilometru udával tempo v čase pod 3:20 min na kilometr, což signalizovalo zajímavý cílový čas. Bohužel poté nevydržel nastolené tempo, ale i tak doběhl v krásném čase 35:09 min na celkovém třetím místě před Milošem Kratochvílem, který potvrdil zkušenost a porazil ho o osm vteřin. Vložený závod na „pět“ kilometrů (v reálu 5500m) proběhl nejrychleji závodník ze Slavie Jičín Vít Doležal v ženách si pro zlato vystoupala Barbora Poživilová z Run4fun. Po drtivém finiši udolala svou soupeřku o necelou vteřinu! Nedaleko za ní finišoval zatím osmiletý Tomáš Voňka, nejmladší účastník závodu, který jen podtrhl rodinnou účast Zámečníkových. I taková podívaná byla v sobotu na cílové čáře a přišlo ji shlédnout nemálo fanoušků, kteří vytvořili fantastickou atmosféru.  Díky skvělým partnerům akce si všichni běžci mohli v cíli vychutnat občerstvení a krásné ceny na stupních vítězů pro nejrychlejší. Moc děkujeme za podporu!

Obec Stračov, CEP, Autoservis Charvát, Niva Dolní Přím, Autodoprava Bednář, Čalounictví Vyčítal, Craft, Salming, Zahradnictví Květ, Zemědělská akciová společnost Mžany, Pivovar Jungberg, Čelenky Bjež, Rekonstrukce Drobek, Ekoagromont Studeňany, Art Press Jacek Dobeš, Pent a.s.

MALTA HALFMARATHON ZURRIEQ

Pro mnohé je odpočinek po dlouhé a náročné sezóně ve znamení naprostého volna, já jsem si vybral směr spíše aktivního odpočinku na cestách po krásném středomořském ostrově Malta. Atraktivním lákadlem bylo zejména příjemné klima a bezesporu zajímavá cena této destinace. Ve spojení se zjištěním, že se právě v období poloviny listopadu koná menší půlmaraton (www.maltamarathon.com), bylo rozhodnuto.

Při troše šikovnosti se dá týdenní pobyt s polopenzí v 3* hotelu, wellness a přímými lety z Prahy pořídit pod deset tisíc korun. Doba letu okolo 2 h 20 min činí z Malty velmi zajímavou destinaci i na kratší dovolenou, či sportovní pobyt. Již dopředu jsem si naplánoval každodenní trasy, abych na místě neztrácel čas a řídil se jen navigací v hodinkách, které jsou v takových případech skutečně k nezaplacení. Jsem si jistý, že bez nich bych se v maltských uličkách motal ještě nyní.

Velkou výhodou a zároveň i nevýhodou je historická vazba na Anglii. Bývalá kolonie je nyní již samostatným státem, ale britský vliv je cítit na každém kroku. Pro běžce a turistu jsou jistě nejzásadnější dvě skutečnosti a to jízda vlevo a angličtina jako druhý oficiální jazyk. Doprava je na Maltě opravdu chaotická a oproti Anglii je vše umocněno ještě velmi nepřehlednou spletí infrastruktury malých uliček, zejména ve městech a jejich okolí. Pro běžce to znamená velkou obezřetnost při pohybu po silnicích, avšak velmi příjemným překvapením bylo zjištění, že i mimo silnice se zde dá běhat a to v kulisách překrásné přírody – útesů. Pojďme si tyto trasy společně proběhnout…

DEN 1. – První dojmy!

Přílet podvečerním letem s hodinovým zpožděním znamenal první nádech teplého vzduchu (+ 20 st!) okolo jedenácté večerní. S německou cestovní kanceláří nečekejte početné transfery na hotel. My jsme jeli z ČR tři a nafasovali osobního řidiče, který se hned dal konverzace, což je specifikum tohoto místa – každý předpokládá, že si anglicky rádi popovídáte, což je super a velmi to zpříjemní a zároveň zjednoduší pobyt. Na hotelu okolo půl jedné ráno, raději hned do postele, vždyť Tonny, místní běžec, mě nabere už v šest!

DEN 2. – ZURRIEQ HALFMARATHON

Budíček před pátou, snídaně a hurá vyhlížet Tonnyho. Ten je na čas u hotelu a společně vyrážíme přes celý ostrov na start závodu. Předpověď je přijatelná, nemá tolik foukat a mělo by jen lehce sprchnout… již nyní bych se u tohoto tvrzení pozastavil. Na Maltě vše závisí na slunci. Pokud svítí, tak je vedro! A vítr? Ten je stále, záleží jen na tom, jestli větší, nebo menší. Pro koupání v těchto měsících je tedy nezbytné nalézt si závětří, pak je na slunci opravdu velmi horko!

Tonny již měl připravená čísla, vše zařízené, takže po krátké rozběhání jdeme na start s jeho neustálým upozorňováním na to, ať jsem na silnicích při závodě opatrný, že je sice trať zajištěna policií, ale i tak se mám velmi rozhlížet. Na startu půlmaratonu před místním kostelem se pohodově řadí cca tři stovky půlmaratonců, všichni se srdečně zdraví a je vidět, že závod zde je svátkem. Již v půl osmé zazní výstřel a jdeme vstříc maltským silničkám. Do čela vyrazí dvojice běžců. Znalý výsledků předešlých ročníků, které nebyly časy nijak oslnivé, si říkám, že času je opravdu dost a závod si raději užiju a nepřepálím ho, proto první kilometr za 3:25 je ideální. Už tady ale vnímám silný vítr a říkám si, že je asi lepší přepálit, než běžet sám. Relativně pohodově dobíhám dvojici před sebou a v tu chvíli začíná tradiční ohlížení a pokukování kdo že to přiběhl a kdo že jako poběží na čele. Do větru se očividně nikomu nechce a tak všichni běžíme vedle sebe, ale nikdo nechce přidat a tak tempo opadá na 3:40, na 3:50/km. I když jsem si před závodem dal za cíl, že se nikam nepoženu a poběžím na výsledek, tak tohle už je opravdu moc! Vždyť se k nám začínají připojovat i běžci zezadu! Proto začínám trochu „tahat“ a když se k nám docvakne čtvrtý, tak vracím tempo na 3:30/km, avšak stále se snažím držet si prostor pro nástup, protože vidím, že soupeři se rozhodně nepustí. Nicméně čtvrtému jsem tím opravdu nepomohl a zůstali jsme opět tři, což byl cíl, protože odejít bez placky bych tu nechtěl. Na desítce vše beze změn, tempo opět průměrně kolísá, spíš opadá, všichni máme očividně rezervy, soupeři občas mezi sebou něco prohodí a vyrozumím z toho, že si mě chtějí otipovat. Blíží se patnáctka a to je místo, kde jsem si postupně stanovil, že zkusím dát posledních 5km po 3:30/km a uvidíme. Očividně to není ale jen můj plán a když se dostáváme na 16.km za 3:30, tak přichází ostrý nástup etiopského soupeře, skupina je rázem na hadry a bohužel během pár chvil vidím, že tudy cesta nevede. Snažím se proto držet plánu s tím, že do cíle je ještě daleko a třeba se povede soupeře dotáhnout tempově. Mezitím se na čele opět spojí a i když 17. km mám pod 3:20/km, tak ztrácím pár desítek metrů. Postupně chápu, že je rozhodnuto, začíná se projevovat také horko a vlhko, které je dalším specifikem ostrova a proto se uspokojuji s bronzem a užívám si ho v poklidném tempu až do cíle. Postupně chápu, proč se zde nikdy dle výsledkových listin moc rychle neběželo a vlastně jsem spokojen, že jsem si díky tak velké převaze soupeřů mohl závod užít v závěru. Až při vyhlášení se dozvídám, že vyhrál maltský rekordnam v půlmaratonu Charles Debono, který rekord utvořil časem 69:09 min před měsícem ve Valencii. Charles mi pak povídá, že druhý sice pobývá dlouhodobě na Maltě, ale startuje za Etiopii a „má dobrou genetiku“ a že je těžké s ním závodit. Plánovaný déšť opravdu nepřišel a vyhlášení na příjemně prosluněném náměstíčku bylo super zahájením mého tripu. Navíc je deset hodin a celý den ještě přede mnou! Takže hurá do bazénu…

DEN 3. – PRVNÍ POHLED NA ÚTESY…

Aktivní odpočinek znamená nehledět na čas a užívat si běh dle jeho podstaty samé – opravdu zábava a s batůžkem první kilometry mezi políčky ohraničenými kamennými zdmi, také první kopce a první vyvrácení toho, že zde je jen rovina. Po třech kilometrech na betonovém chodníku, mezi domy a po silnici jsem v „lese“. Lesy zde nejsou, ale pár porostů se zde přeci jen najde a jedná se spíš o olivovníky, či kaktusy. Nicméně zde vede příjemná až horská silnička s vápencovým podkladem, štěrk, kameny…ideál. Blížím se k horizontu a … WOW! Z ničeho nic krásný pohled na vlny rozbíjející se o útesy, po kterých vede krásná klikatá stezka. Tak tam poběžím! Vítr ve tváři, ostré, větrem proděravělé vápencové kameny pod nohami, výhledy, paráda. Klesám na pláž, kde se chystají na svůj job letci na kitech. Obíhám je na další, hliněný útes. Opravdu hliněný! Zajímavá kombinace vápence a hlíny je super variantou pro běh, pokud neprší, jinak se na těchto stezkách utopíte v bahně a nejspíš sklouznete do vln Středozemního moře. Zde jsem objevil nejhezčí místo celého výletu, k běhu jak dělané! Návrat vesničkami okolo tradičních místních kostelů, které jsou vystavěny do obrovských kopulí.

DEN 4. – PRVNÍ VYDATNÝ LIJÁK

Deště jsou v zimním období běžnou součástí místního počasí a byl jsem s tím smířený. I v takovém případě ale teplota nepadá pod 15 stupňů a není to tedy takový problém. Problém je bahno, které se nachází všude mezi vápencovým podložím a je to jíl, který se nepříjemně smeká a lepí. Právě z tohoto důvodu jsem musel část trasy po pobřeží změnit a vydat se městem. Myslím, že za suchého počasí by byla trasa ale exkluzivní a podobala by se té z předešlého dne. Takto jsem byl rád, že po zdolání několika bahenních kilometrů jsem se vydrápal na silnici a pokračoval k vesnici Pepka námořníka, kterou zde vystavěli filmaři pro hraný film a po natáčení ji nechali jako atrakci. V lijáku, který se spustil od 25. kilometru jsem s radostí přidal do tempa a upaloval na hotel.

 

DEN 5. – MARATON SEVEREM

Severní část ostrova mě oslovila nejvíce a proto jsem si ji vybral pro svůj nejdelší běh, který činil bezmála 45km  a skrývalo se v něm +1000m převýšení. To jen svědčí o tom, že pokud se na Maltě vydáte k pobřeží a budete chtít poznávat trailové cestičky, tak počítejte s tím, že z útesů párkrát k moři seběhnete, nejedná se ale o „vrchařinu“ a v cíli budete sami překvapeni, kolik že vertikálních metrů jste opravdu zdolali. Na severním cípu ostrova jsou zajímavé rybářské vesničky a výhledy na ostrov GOZO, mimochodem bydliště vítěze půlmaratonu Zurrieq. Velmi povedená trasa po příjemných cestičkách mě po dvou a půl hodinách zavedla ke kryté zátoce, kde by byl jen hřích se nevykoupat. Voda velmi příjemně teplá, určitě teplejší než vzduch. Voda nevychladne díky tomu, že i v noci jsou stabilní teploty jen velmi nepatrně nižší, než ve dne.

DEN 6. – PEMBROKE

Na druhou část pobytu jsem si naplánoval kratší a také možné méně atraktivní lokalitu, kterou jsem i tak chtěl ale poznat. Část ostrova směrem ke hlavnímu městu Valleta je velmi zastavěná a pro běh tedy nevhodná, ačkoliv po pobřeží se opět dá zajímavě probíhat, nicméně zde již nejsou vysoké útesy a pobřeží je střeženo jen všudypřítomnými věžemi. Těch je na ostrově stejně jako opevnění z různých období nespočet. Opravdu je znát, že Malta leží na frekventované lodní cestě středozemním mořem.

DEN 7. – L-IMDINA A TA DMEJREK 253 mnm

Třešničkou na dortu byl výlet do bývalého hlavního města Imdina, které je celé opevněné a patří mezi architektonické skvosty. Hned za ním se nachází nejvyšší hora Ta Dmejrek. Musím přiznat, že to byla „nejtrapnější“ nejvyšší hora, kterou jsem kdy zdolal. Prostě běžíte po rovině a najednou jste tam. Ale útesy hned pod ní jsou překrásné a to je přesně to, proč se tam vyplatí vyrazit. Můžete po nich jet i autem po tzv. panoramatic road. Z té jsem poté seběhl na pobřeží a pokračoval po 50 m útesech, které se kolmo tyčí nad mořem a tvoří opravdovou stěnu. I zde stejně jako na mnoha místech ostrova se nachází tzv. R.T.O. Jsou to oblasti, kde místní střílí. Sice zde nic moc nežije, ale střelba je zde „národní sport“ a proto na mnoha místech narazíte na patrony z brokovnice. Většinou pánové sedí v kamenných posedech a vyhlíží na malé ptáčky, které mají nastražené v klecích jako návnadu na ty větší, které poté loví. Občas tedy překážka v naplánované cestě vzhledem k tomu, že narazíte podobně třeba jako v Řecku na vrata s cedulí private a můžete se otočit a nebo riskovat, že na vás vyběhne pes, či vás postřelí. Já jsem se naštěstí setkal u vstupu na útesy s místním farmářem, který mi za slušné optání otevřel a na své pozemky pustil. S „myslivci“ jsme na sebe poté jen mávali a díky bohu, že jsou běžecké věci tak pestrobarevné. Myslím, že je to spíš styl chataření. U každého „posedu“ je i políčko a pánové z měst si sem jezdí odpočinout.

DEN 8. – VEDRO, VEDRO A ZIMA

Poslední den znamenal už jen lehké ranní proběhnutí pro dobrý pocit a slunění u bazénu. Počasí se opravdu vydařilo. Ve vnitrobloku hotelu nefoukalo a na slunci se tím pádem nedalo vydržet. Jen těžko se tak opouštělo místo, kam se určitě jednou rád vrátím a kdo ví, možná to nebude trvat tak dlouho, vždyť jarní půlmaraton tu je už v únoru. Malta mě celkově velmi příjemně oslovila a překvapila. Zcela jistě se nejedná jen o betonový ostrov ve Středozemním moři. Má také mnoho krásné přírody a architektury z doby Maltézských rytířů, či neolitické chrámy starší než samotné pyramidy. Ve spojení s perfektní dostupností a výbornou komunikací na místě nelze jinak než doporučit! A teď hurá na sníh zpět do reality…

Trofeo Vanoni

Opravdu závodní sezónu jsem letos již uzavřel při ME ve skymarathonu, protože přesně na tento typ závodů jsem se celý rok připravoval a tak i když jsem se 22.10. postavil na start tradičního Trofeo Vanoni v Morbegnu, bojoval naprosto nadoraz, tak to nestačilo na výsledek, který by se alespoň rovnal tomu loňskému. Závod v italském Morbegnu má neskutečnou atmosféru, kterou dotváří mnoho faktorů. Tím hlavním je týmový duch, neboť se běží v tříčlenných štafetách a pro letošní rok, trochu nečekaně, jsem se zařadil po bok našich nejlepších. Jan Janů a Jáchym Kovář byli skvělí a jejich fantastické výkony vynesli naši štafetu velmi vysoko v té největší konkurenci, protože se celý závod konal jako italské mistrovství. Ve čtrnáct hodin vše rozeběhl Honza, který opět potvrdil svou příslušnost k absolutní evropské špičce. Na trati bojoval s velkým mezinárodním polem těch nejlepších běžců do vrchu a v cíli se i přes dle jeho slov špatný seběh objevil na parádním třetím místě. Velkým rozdílem oproti loňskému roku bylo to, že se letos v týmech hledaly jen těžko slabá místa a tak i na ostatních úsecích běželi ti nejlepší. Záleželo už jen na týmové strategii, kde startoval ten největší tahoun. Jáchym na druhém úseku potvrdil svou vzrůstající formu a po velkém přetahování a boji nakonec pomyslnou bednu uhájil, v cíli jsme si předali na bronzu! To už jsem tušil, že to bude hodně bolet a prostě to zkusil. Těžko se v takové situaci zachová klidná hlava a já prostě vyrazil co to šlo. Po zaváděcí rovince se naběhne do opravdu hodně strmé pasáže a právě zde mě dotáhl skotský reprezentant, kterého jsem se pokusil držet. To bylo sice bojovné gesto, ale v průběhu dalšího závodu mi moc nepomohlo, protože jenom přispělo ke stupňování laktátu v mých nohách. Už na prvním kiláku jsem cítil, že tempo je nad mé síly, ale zároveň věděl, že není nad čím přemýšlet a prostě rubal! 3,8km s převýšením okolo 550m jsem ale bohužel zdolal o dvě minuty hůře, než loni, kdy jsem si i přes premiéru na této trati vše dokonale pohlídal a běžel hlavou. Přeci jen je to 23min do ostrého stoupání a na takové porci už je třeba rozložit síly a neběžet bezhlavě. Malou satisfakcí je pro mne seběh, na kterém jsem letos hodně zapracoval a ikdyž jsem se na horizont dostal v absolutní únavě a zahlcení, tak jsem dokázal běžet o čtvrt minuty rychleji. Bohužel jsem, zejména ve výběhu, nedokázal udržet své soupeře za zády a finišoval na sedmé pozici, což je oproti loňsku sice o jednu příčku vylepšení a ve velké konkurenci úspěch, ale rezervy byly. Dle výsledků je patrné, že kdybych předvedl svůj lepší den, tak jsme mohli být i na páté příčce, na lepší by určitě nebylo. Co z toho vyplývá? Maraton v Bilbau mi opět ukázal, že ačkoliv se člověk cítí dobře, vstřebá ho, tak tyto dlouhé závody zanechají svou stopu a nelze po nich v horizontu dvou týdnů opět očekávat velké výkony. Druhým, možná ještě důležitějším faktem je to, že přepalování opravdu není to, co si mohu se svým vytrvalostním tréninkem dovolit. Celkově jsem ale na víc rozhodně v daném průběhu neměl, vytrápil se jak letos ještě ne a pro tým nechal naprosto vše. To jak by vše dopadlo, kdybych běžel hlavou, jsou již spekulace, ale jisté je, že to byl krásný víkend v Itálii, s výbornou partou lidí na krásném závodě, který je velmi intenzivní, těžký, avšak s tou nejlepší atmosférou. Lidé okolo trati fandí jmény závodníků a tak ikdyž se trápíte, tak stále do toho musíte jít, i pro tým, který čeká v cíli, nebo už pobíhá netrpělivě po trati. Obrovský dík všem, kteří tam byli a na tomto se podíleli. Byla to krásná tečka za vydařenou závodní sezónou!

ME skymarathon Gorbeia Suzien (ESP)

Neobvykle až na úplný závěr atletické sezóny byl naplánován evropský šampionát ve Sky Classic, jinými slovy SkyMarathon. O body do žebříčku Mistrovství Evropy se bojovalo na trati 31km/+2400m přes dva významné vrcholy Gorbea a Aldamin s výškou okolo 1400 m. Národní park Gorbea se nachází pouhých 40km od mezinárodního letiště Bilbao na území Baskicka a nabízí zajímavé terény, které jak jsme zjistili se vyznačují nejen kluzkým vápencem, ale také ohromným množstvím bahna, které pravděpodobně nikdy nevysychá.

Před startem proto panovalo mnoho debat o obutí, protože jisté tušení o kluzkém podkladu bylo, ale nikdo jsme si neuměl představit, jaká bude realita. Vše bylo znásobené deštěm, který převládal po celou dobu před závodem. V úvahu přicházely Salming Elements, které nakonec obul Jirka Čípa, nebo Salming Trail T5, které jsme volili společně s Katkou Matrasovou. Tím je patrno, že Salming team měl na ME silné zastoupení tří členů z devíti a rozhodně se v reprezentaci neztratil.

V den D se obloha zázračně roztáhla a pověstné azuro dotvořilo atmosféru těžkého, avšak krásného závodu. Osm stovek běžců se vydalo přesně v devět hodin vstříc trati, která zpočátku převážně stoupala na vrchol Gorbea. Prvních 12km tak jasně rozdělilo startovní pole dle výkonnosti, i když místy nebylo vůbec jednoduché vytvořit si dobrou pozici. Úvodní kilometry po asfaltu byly celkem rychlé a hned poté se stoupalo úzkými a hlavně podmáčenými pěšinami bez velké možnosti předbíhání. Začínat tento závod okolo třetí až čtvrté desítky nebylo ideální stejně tak, jako ho ovšem v úvodu na asfaltu přepálit. Už v prvním kopci měli závodníci místy potíže s bahnem. „Několikrát jsem měl na mále, když se mi v bahně bota téměř vyzula a musel ji při dalším kroku našlápnout zpět“ znělo po doběhu českými řadami. Po hodině a půl na čele výborně operoval Ondřej Fejfar (průběžné 6. místo), kterého mocně dotahoval Jirka Čípa. Pod monument na vrcholu Gorbea jsem se už prodral z pozadí (40. místo) poblíž výborného Zaid Maleka a společně se tak pohybovali na hraně top 10. Seběh pod Aldamin byl ovšem jasnou záležitostí soupeře a tak jsem opět musel ve stoupání dotahovat. To se celkem dařilo společně i s přiblížením k leaderům českého týmu, kteří se na malý moment na Aldaminu spojili. Poté teprve přišlo na řadu velké překvapení pro všechny, když cca deset kilometrů seběhu probíhalo po kotníky v bahně. Nebyl jsem sám, koho po tomto seběhu bolely břišní svaly a třísla z neustálých korekcí pohybu. Snad každý z nás si vyzkoušel španělské bahno velmi zblízka, protože zdolat tento seběh bez pádu znamenalo asi běžet pod své možnosti. Místy se téměř nedalo udržet ve vyznačeném koridoru. Velmi zajímavá zkušenost nakonec vyústila k vítězství místního závodníka Aritze Egei. Co bylo ovšem pro české barvy zásadnější, tak skvělé osmé místo Jiřího Čípy, ze kterým finišoval devátý Ondra Fejfar a poslední týmové body se mi podařilo v mužské části urvat dvanáctým místem. Mezi ženami vybojovala skvělé sedmé místo Zuzka Krchová a postarala se o top výsledek  ME. Týmová práce zafungovala a před závěrečným podnikem ME ve Vertikálním Kilometru v Limone figuruje Česká republika na zlaté příčce.

Velké poděkování patří celému reprezentačnímu týmu, který odvedl výbornou práci na všech frontách. Skvěle bojovali všichni a výsledkově to poté bylo 12. místo Míši Mertové, 18. Katky Matrasové, 26. Pavla Brýdla, 35. Tomáše Křivohláveka a 47. místo Jirky Petra.

Salming Trail T5

Salming Trail T5 – ostrý test! Salming, dynamicky se rozvíjející švédský výrobce běžecké obuvi, přichází v každé kolekci s novou peckou. Prvopočátkem všeho byl model Distance, poté objemová speciálka Milles, výbornou kombinací zmíněného vznikla doposavad, dle mého názoru, vlajková loď EnRoute. A nyní? Jednoduchá, ale geniální úvaha. Vezmeme to nejlepší, co máme, tedy EnRoute a dáme jim trailový podvozek… přidejte Vibram, dobré tlumení, nízkou váhu a pohodlnou konstrukci a Trail T5 je na světě! Takhle jednoduché to určitě nebylo, ale výsledek je přesně takový – odtlumená univerzální krosovka, kterou jsem hledal už spousty let. Konkurentů není mnoho, vzhledem k váze (275g, 9UK) snad jen zmiňme Inov8 Trailtalon 275. Dost obecného, pojďme ji trochu pod kůži. První, co jsem začal zkoumat, když mi přišla do ruky byla právě váha, neboť se mi zdály dost “bytelné”. Do terénu super, ale na závod? Po převážení přišlo uklidnění. Na gram stejné jako předchůdce T2. Více materiálu v podešvi hodnotím jednoznačně pozitivně. Hned jsem v T5 našel nejuniverzálnější botu, kterou jsem kdy používal. Dost tlumení pro trénink, díky přiměřenému vzorku bez problémů zvládnou i úseky po silnici a Vibram přitom zajistí životnost. Pro mě super bota pro horský maraton, nebo skyrace, kde pošetří nohy zejména v seběhu.

Svršek není třeba dlouhosáhle popisovat. Je velmi podobný EnRoute. Tedy tři vrstvy, z kterých bych vyzvedl hlavně druhou. Pásky provázané od šněrovadel až k podešvi zajistí perfektní přilnutí k noze, což je v terénu velmi důležité. Vše je přikryto svrchní silikonovou síťkou, která do boty nepustí nečistoty. Vše po vzoru EnRoute. V Run4fun se často setkáváme s požadavkem na univerzální botu. Doteď jsem odpovídal, že vše univerzální není ani do terénu, ani na silnici. Za tím si stojím, ale jsou modely, ve kterých se do terénu dá doběhnout celkem komfortně a T5 mezi ně jednoznačně patří a v trailu už jsou jako doma. Kdo chce své klouby šetřit, tak by měl o běhu v terénu určitě přemýšlet a T5 mu budou velmi dobrým parťákem!

Misurina skymarathon

Není stát, kde by horský běh byl více populární, než Itálie a nejen proto jsem se 10.9. postavil na start dolomitského dobrodružství jménem Misurina Sky Marathon. Den po Dolomitenmannovi, který je každoročně mým podzimních vrcholem byla Misurina vhodnou alternativou, jak držet krok s dolomitenmanským týmem Technika Brno. V sobotu jej povzbudit v nedalekém Lienzu a v neděli se realizovat a pokusit se prodat maratonskou formu „za kopcem“ v italské Misurině. Sobotní vyladění v Lienzu jako support na tratích Dolomitenmanna bylo víc než motivující, neboť tým ASS TECHNIKA BRNO EXTREME již počtvrté za sebou vybojoval pódiové amatérské umístění. Výborná týmová organizace pod vedením Rudiho Drnce nese ovoce a tento rok to nebyl jediný úspěch. Outdoor trophy a Liptov ride jsou toho důkazem. Vždy na bedně a pro příští rok tak zůstávají nemalé cíle minimálně k obhajobě.

Misurina je malé městečko nad Toblachem, kde u stejnojmenného jezera každoročně startují borci vstříc překrásné trati okolo skaliska Tre Cime. Letos byla předpověď bohužel až děsivá. Obrovské srážkové úhrny nedávaly sebemenší možnost, že se obloha projasní a tím pádem i teploty na hranici a spíše pod hranicí deseti stupňů, neboť start byl už v rovných osm hodin ráno ve výšce 1800 m. Deset minut před osmou to ještě vypadalo, že na startu nikdo nebude, ale o pět minut později se už celý peloton těsnal pod startovním obloukem, aby se vydal vstříc dešti.

První kilometry okolo jezera společně se závodníky skyrace ukrajujeme poměrně ostře okolo čtyřech minut na kilometr a to střídavě trvá až skoro do desítky, před kterou mi na hodinkách svítí dokonce 3:24/km. Už chápu, jak je možné, že tento závod měří opravdu 41km a nestrávíme tam celý den. První ostré stoupání zpočátku po alpské louce, poté řečištěm znova na louku k horské chatě, zde se dozvídám od zlomených soupeřů, které dobíhám, že lídr skyrace má na čele 4 min náskok a že ho mám doběhnout – asi jsem vypadal ambiciózně. Bez váhání jsem vyrazil za ním, ale po chvíli dotáhl jen dalšího maratonce a do závěru skyrace, který odbočoval cca v polovině trati skymarathonu jsem to již nestihl, ale i tak jsem se na čele maratonu citelně osamostatnil a získal řekl bych rozhodující náskok. Vzhledem k počasí jsem pouze věděl, že organizátoři vynechali nějakou vrcholovou pasáž, ale vzdálenost by měla být stejná. Nicméně vloni se kvůli počasí finišovalo už okolo 3h 20min a tak jsem i letos doufal v tuto variantu a když jsem ve vrcholových partiích okolo 2450 m mrznul a uvažoval, že si obléknu bundu, tak jsem si stále připomínal tuto variantu a ujišťoval se, že to ještě pár minut vydržím a pak už začnu klesat do cíle. To se ale moc nedělo, spíš se stoupalo a v husté mlze místy postupovalo dost orienťácky. Nyní s odstupem vidím, jak velké štěstí jsem měl, že jsem vše trefil a v zimě zvládl. Postupně se opravdu začalo kolo 2h 40 klesat a hned vzápětí přišel první a naštěstí poslední pád. Odnesly to hodinky, naražený prst a naražená žebra, ale ve zmrzlém stavu, ve kterém jsem se nacházel, jsem vlastně nic nevnímal, posbíral se a upaloval dál. Po dlouhém seběhu, kde jsme ztratili tisíc výškových metrů, jsem už vyhlížel zmíněnou variantu s cílem na 3h 20, ale přišel pouze další táhlý kopec, bahno, kravince a ještě 40 min dřiny, než jsem opravdu zpozoroval místo, kam jsem doběhl při rozklusu a věděl, že to už budu jen kilometr do cílové brány. Doběh jsem si už užil a zapomněl dokonce na zimu, která se do mě pustila jen o pár minut později.

Překvapivě jsem závod zvládl bez jakékoliv krize, bez křečí, téměř bez občerstvovaček, na tři gely, s rezervou a vyhrál o 6 min před druhým Italem Dani Jungem a Polákem Krawczykem. Absolutní spokojenost s průběhem a výsledkem podtrhla skvělá organizace Italů, kteří mají běh v horách opravdu rádi a je radost zde závodit, příště ale rozhodně s typickým azurovým počasím!

Archiv příspěvků